III.ÚS
2343/14 ze dne 30. 7. 2014
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez
přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců
Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní
stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem
Celetná 4, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-6, proti usnesení
policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha II,
Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality - 5.
oddělení ze dne 22. 1. 2014 č. j. KRPA-266212-55/TČ-2013-001275, proti
usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 25. 2.
2014 č. j. 1 ZT 423/2013-13 a proti usnesení Městského státního
zastupitelství v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 KZN 920/2014-18, za
účasti 1) Obvodního ředitelství policie Praha II, 2) Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 5 a 3) Městského státního zastupitelství v
Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou dne 11. 7. 2014 Ústavnímu soudu, se
stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení, jimiž mělo být porušeno její právo domáhat
se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
garantované čl. 1 věta prvá a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod (dále jen "Listina"). Mělo být také porušeno právo nezletilých
synů J. a M. na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
II.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 9. 12. 2013 bylo
usnesením policejního orgánu Policie ČR, Oblastní ředitelství policie
Praha II, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné
kriminality - 5. oddělení (dále jen "policejní orgán") č. j.
KRPA-266212-42/TČ-2013-001275 zahájeno trestní stíhání M. K. pro přečin
zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 196 odst. 1, 2 zákona č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"trestní zákoník").
Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo následně zrušeno usnesením
Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní
zastupitelství") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-6, a to z
důvodu nezákonnosti tohoto usnesení. Ze spisového materiálu
předloženého obvodnímu státnímu zastupitelství vyplynulo, že podezřelý
ve sledovaném období platil pravidelně měsíčně výživné na prvního ze
svých synů ve výši 1.500,- Kč a na druhého syna 1.000,- Kč. Z tohoto
důvodu státní zástupkyně dovodila, že nebyl naplněn zákonný znak
skutkové podstaty trestného činu spočívající v neplnění zákonem
stanovené povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného a v souladu se
zásadou subsidiarity trestní represe bylo usnesení policejního orgánu
zrušeno a následně byla věc usnesením policejního orgánu ze dne 22. 1.
2014 č. j. KRPA-266212-55/TČ-2013-001275 odložena.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, o které bylo
rozhodnuto usnesením obvodního státního zastupitelství ze dne 25. 2.
2014 č. j. 1 ZT 423/2013-13. Obvodní státní zastupitelství
stěžovatelčinu stížnost zamítlo jako nedůvodnou proto, že dozorovaný
policejní orgán provedl rozsáhlá šetření, při nichž nashromáždil
spisový materiál v dostatečném rozsahu pro vydání svého rozhodnutí a
výrok napadeného rozhodnutí má širokou oporu ve zjištěném skutkovém
stavu; nepodařilo se prokázat, že by jednáním podezřelého byly naplněny
všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy dle
ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku.
Stěžovatelka následně dne 28. 3. 2014 podala podnět městskému státnímu
zastupitelství, které v souladu s ustanovením § 12d odst. 1 zákona č.
283/1993 Sb., o státním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů,
přistoupilo k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního
zastupitelství v dané věci, přičemž dospělo k závěru, že námitky
uplatněné stěžovatelkou nejsou důvodné a podnět odložilo.
III.
Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka brojí
ústavní stížností, neboť má za to, že policejní orgán a státní
zastupitelství nepostupovaly v souladu s obecnými zásadami trestního
řízení, v důsledku čehož bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Stěžovatelka namítá, že v daném případě došlo k porušení zásady
zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí, neboť policejní orgán nezjistil, odkud,
popřípadě od koho získává podezřelý prostředky na živobytí, případně
zda má nějaké úspory z dřívějšího pracovního pobytu ve Švýcarsku, čímž
došlo i k porušení zásady vyhledávací.
K zásadě subsidiarity trestní represe, namítané policejním orgánem a
státním zastupitelstvím, a možnosti domáhat se ochrany svých práv
soukromoprávními prostředky, stěžovatelka uvádí, že možnosti nuceného
výkonu rozhodnutí soudu nevyužila z toho důvodu, že M. K. není
držitelem řidičského oprávnění, nevlastní motorové vozidlo, nevlastní
žádnou nemovitost ani žádné movité věci větší majetkové hodnoty a lze
tedy předpokládat, že v daném případě by nucený výkon rozhodnutí nevedl
k uspokojení nároků stěžovatelčiných nezletilých dětí a stěžovatelka by
musela hradit další související náklady. Vzhledem k tomu, že orgány
činné v trestním řízení neověřily tyto důležité skutečnosti a
neprovedly rozsáhlejší šetření nezbytné pro rozhodnutí a následně
vydaly rozhodnutí, která nejsou založena na skutkovém základě
prokázaném bez důvodných pochybností, došlo k zásahu do shora uvedených
základních práv stěžovatelky a jejích nezletilých dětí.
Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení zrušil.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nedůvodná je stěžovatelčina námitka, že k zásahu do jejího práva
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného
soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu, došlo tím, že orgány
přípravného řízení nezahájily trestní stíhání M. K. a podezření
odložily.
Ústavní soud dlouhodobě setrvává na doktríně, že trestní řízení
představuje vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není
zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba
byla stíhána a odsouzena (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10, bod 61 -
dostupný v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz). Ius
punendi, tedy právo trestat pachatele trestných činů, přísluší státu,
nikoliv jednotlivci. Ústavní soud několikrát ve své judikatuře
konstatoval, že "procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné
pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je jen
věcí orgánů veřejné žaloby, zda zahájí jakékoliv trestní řízení" (viz
např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 264/06, usnesení sp. zn. I. ÚS 4492/12 ze
dne 3. 2. 2014, bod 11).
Výjimky, které eventuálně zakládají povinnost státu vyhovět návrhu
oznamovatele na zahájení a vedení trestního stíhání, jsou podle
judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") omezeny
na případy, v nichž jde o kriminální útoky na fundamentální práva,
chráněná články 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (zejména porušení práva na život). Aniž by Ústavní soud chtěl
jakkoli snižovat závažnost neplnění vyživovací povinnosti vůči
nezletilým dětem, přesto musí konstatovat, že neplacení výživného
nedosahuje intenzity incidentů, u nichž ESLP vyžaduje trestní postih.
Samotné podání trestního oznámení nezakládá jednotlivci právo na to,
aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu za tento domnělý
čin potrestána, nýbrž zakládá povinnost orgánu činného v trestním
řízení postupovat dále v souladu se zásadou oficiality a zásadou
vyhledávací a prověřovat, zda došlo ke spáchání trestného činu.
Lze navíc připomenout, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat
do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není
vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany
ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž
přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení
a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke
konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního
významu. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik
extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí
ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).
Také hodnocení obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci orgánů činných v
trestním řízení, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě
nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak
jiné orgány nahrazovat.
Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil
na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní
pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska
ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená
rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda jejich
odůvodnění nenese znaky zřejmé libovůle.
Z těchto hledisek napadená rozhodnutí nevykazují žádné protiústavní
deficity.
V.
Pokud stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v
trestním řízení bylo porušeno právo jejích nezletilých dětí na
rodičovskou výchovu a péči dle článku 32 odst. 4 Listiny, neobsahuje
její ústavní stížnost ohledně tohoto aspektu žádnou ústavněprávní
argumentaci. Povinnost poskytovat dětem rodičovskou výchovu a péči mají
rodiče. Stát sice zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých (čl. 32
odst. 1 Listiny), není však v jeho silách, aby sám poskytl dětem
rodičovskou výchovu a péči. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení
o tom, že se nepodařilo prokázat, že otec dětí spáchal trestný čin
zanedbání povinné výživy, není způsobilé porušit právo dětí na
rodičovskou výchovu a péči.
VI.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl
proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti
účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
|
|