Výživné
DISKUSE INFORMACE
Střídavka - střídavá výchova neboli střídavá péče o děti po rozvodu

rodič.eu

ESLP nevyžaduje trestní postih neplacení výživného

Judikát Ústavního soudu (září 2014)
III.ÚS 2343/14 ze dne 30. 7. 2014

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 30. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celetná 4, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 15. 1. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-6, proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality - 5. oddělení ze dne 22. 1. 2014 č. j. KRPA-266212-55/TČ-2013-001275, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-13 a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 3 KZN 920/2014-18, za účasti 1) Obvodního ředitelství policie Praha II, 2) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a 3) Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou dne 11. 7. 2014 Ústavnímu soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jimiž mělo být porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, garantované čl. 1 věta prvá a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Mělo být také porušeno právo nezletilých synů J. a M. na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny.

II.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 9. 12. 2013 bylo usnesením policejního orgánu Policie ČR, Oblastní ředitelství policie Praha II, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality - 5. oddělení (dále jen "policejní orgán") č. j. KRPA-266212-42/TČ-2013-001275 zahájeno trestní stíhání M. K. pro přečin zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 196 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").

Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo následně zrušeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ze dne 15. 1. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-6, a to z důvodu nezákonnosti tohoto usnesení. Ze spisového materiálu předloženého obvodnímu státnímu zastupitelství vyplynulo, že podezřelý ve sledovaném období platil pravidelně měsíčně výživné na prvního ze svých synů ve výši 1.500,- Kč a na druhého syna 1.000,- Kč. Z tohoto důvodu státní zástupkyně dovodila, že nebyl naplněn zákonný znak skutkové podstaty trestného činu spočívající v neplnění zákonem stanovené povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného a v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe bylo usnesení policejního orgánu zrušeno a následně byla věc usnesením policejního orgánu ze dne 22. 1. 2014 č. j. KRPA-266212-55/TČ-2013-001275 odložena.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, o které bylo rozhodnuto usnesením obvodního státního zastupitelství ze dne 25. 2. 2014 č. j. 1 ZT 423/2013-13. Obvodní státní zastupitelství stěžovatelčinu stížnost zamítlo jako nedůvodnou proto, že dozorovaný policejní orgán provedl rozsáhlá šetření, při nichž nashromáždil spisový materiál v dostatečném rozsahu pro vydání svého rozhodnutí a výrok napadeného rozhodnutí má širokou oporu ve zjištěném skutkovém stavu; nepodařilo se prokázat, že by jednáním podezřelého byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy dle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku.

Stěžovatelka následně dne 28. 3. 2014 podala podnět městskému státnímu zastupitelství, které v souladu s ustanovením § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ve znění pozdějších předpisů, přistoupilo k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství v dané věci, přičemž dospělo k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou nejsou důvodné a podnět odložilo.

III.

Proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť má za to, že policejní orgán a státní zastupitelství nepostupovaly v souladu s obecnými zásadami trestního řízení, v důsledku čehož bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Stěžovatelka namítá, že v daném případě došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, neboť policejní orgán nezjistil, odkud, popřípadě od koho získává podezřelý prostředky na živobytí, případně zda má nějaké úspory z dřívějšího pracovního pobytu ve Švýcarsku, čímž došlo i k porušení zásady vyhledávací.

K zásadě subsidiarity trestní represe, namítané policejním orgánem a státním zastupitelstvím, a možnosti domáhat se ochrany svých práv soukromoprávními prostředky, stěžovatelka uvádí, že možnosti nuceného výkonu rozhodnutí soudu nevyužila z toho důvodu, že M. K. není držitelem řidičského oprávnění, nevlastní motorové vozidlo, nevlastní žádnou nemovitost ani žádné movité věci větší majetkové hodnoty a lze tedy předpokládat, že v daném případě by nucený výkon rozhodnutí nevedl k uspokojení nároků stěžovatelčiných nezletilých dětí a stěžovatelka by musela hradit další související náklady. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení neověřily tyto důležité skutečnosti a neprovedly rozsáhlejší šetření nezbytné pro rozhodnutí a následně vydaly rozhodnutí, která nejsou založena na skutkovém základě prokázaném bez důvodných pochybností, došlo k zásahu do shora uvedených základních práv stěžovatelky a jejích nezletilých dětí.

Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.

IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nedůvodná je stěžovatelčina námitka, že k zásahu do jejího práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu, došlo tím, že orgány přípravného řízení nezahájily trestní stíhání M. K. a podezření odložily.

Ústavní soud dlouhodobě setrvává na doktríně, že trestní řízení představuje vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10, bod 61 - dostupný v internetové databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz). Ius punendi, tedy právo trestat pachatele trestných činů, přísluší státu, nikoliv jednotlivci. Ústavní soud několikrát ve své judikatuře konstatoval, že "procesní iniciativa v trestních věcech je ve výlučné pravomoci státu a orgánů jeho veřejné žaloby. Z toho vyplývá, že je jen věcí orgánů veřejné žaloby, zda zahájí jakékoliv trestní řízení" (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 264/06, usnesení sp. zn. I. ÚS 4492/12 ze dne 3. 2. 2014, bod 11).

Výjimky, které eventuálně zakládají povinnost státu vyhovět návrhu oznamovatele na zahájení a vedení trestního stíhání, jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") omezeny na případy, v nichž jde o kriminální útoky na fundamentální práva, chráněná články 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména porušení práva na život). Aniž by Ústavní soud chtěl jakkoli snižovat závažnost neplnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem, přesto musí konstatovat, že neplacení výživného nedosahuje intenzity incidentů, u nichž ESLP vyžaduje trestní postih.

Samotné podání trestního oznámení nezakládá jednotlivci právo na to, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu za tento domnělý čin potrestána, nýbrž zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení postupovat dále v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací a prověřovat, zda došlo ke spáchání trestného činu.

Lze navíc připomenout, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98).

Také hodnocení obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak jiné orgány nahrazovat.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda jejich odůvodnění nenese znaky zřejmé libovůle.

Z těchto hledisek napadená rozhodnutí nevykazují žádné protiústavní deficity.

V.

Pokud stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno právo jejích nezletilých dětí na rodičovskou výchovu a péči dle článku 32 odst. 4 Listiny, neobsahuje její ústavní stížnost ohledně tohoto aspektu žádnou ústavněprávní argumentaci. Povinnost poskytovat dětem rodičovskou výchovu a péči mají rodiče. Stát sice zaručuje zvláštní ochranu dětí a mladistvých (čl. 32 odst. 1 Listiny), není však v jeho silách, aby sám poskytl dětem rodičovskou výchovu a péči. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o tom, že se nepodařilo prokázat, že otec dětí spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy, není způsobilé porušit právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.

VI.

Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu



Sdílet

Reklama:

PŘIDAT K OBLÍBENÝM [CNW:Counter] MAIL@VYZIVNE.INFO