Pokud
stát stupňuje svoje zákonná represivní opatření proti vlastním občanům,
nemluví to o jeho síle, ale naopak o jeho slabosti. Tam, kde občané v
alarmující míře postrádají morální vědomí o vlastní povinnosti
dodržovat zákony, tam stát přestává být mocí, která slouží lidem a v
souladu s jejich vůlí jim zajišťuje ochranu a bezpečí. V takovém státě
zákon zjevně není výrazem spravedlnosti a její vymahatelnosti.
Stát, který represivní mocí zasahuje do soukromí občanů a nařizuje jim,
jak se mají chovat a co jsou povinni činit ve vztahu k vlastní rodině a
ke svým potomkům, takový stát navíc přestal občana vnímat jako
svéprávnou bytost odpovědnou za svoji vlastní existenci, přivlastňuje
si jeho i jeho rodinu a zachází s ním logicky jako s otrokem.
Často se mluví o tom, že současná rodinná politika státu rodinu
nechrání, ale naopak ji cíleně rozvrací. Nutno přiznat, že takové
kritické hlasy jsou zcela oprávněné. Je třeba si uvědomit, že rodina
není místem, kde má být naplněna pouze potřeba láskyplného soužití a
uspokojování sexuálních žádostí muže a ženy jako od přírody
předurčených partnerů. Rodina má význam především existenční a jako
taková vždy byla základem státu. Prakticky to znamená, že rodinná
pospolitost má zajišťovat všem jejím členům existenční zázemí, jaké si
nedokáže obstarat samotný jedinec a to především v dopadu k vlastním
dětem. Rodinná pospolitost proto představuje vzájemnou existenční
závislost a každý zásah státu, který se snaží učinit jedince v rodině
nezávislým na svém bližním, tuto rodinu rozbíjí.
Typickým zásahem, který má výše zmíněný dopad, je zákonem stanovená
vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rozvedeného otce vůči zbytku
rodiny není nic jiného, než argument existenční nezávislosti ze strany
matky. Takový argument nutně dělá z otce pouze státem garantovaný
finanční zdroj, přičemž donucovací role státu vůči otci vydělávat a
platit na svoje ztracené děti výživné má charakter ryzího zotročování.
Nelze přece žádnému členu rodiny dát takový nástroj do ruky, jímž může
beztrestně eliminovat a vypudit z rodinné pospolitosti druhého člena s
tím, že zůstane zachován jeho existenční vklad do rodiny v podobě
alimentů a přitom tento vyhnanec bude vyřazen ze všech oprávněných
nároků a očekávání, jaké mu má rodina přinášet.
Vyživovací povinnost takovým nástrojem je, a jde o zbraň namířenou
jednoznačně proti otcům, když matka je považována za tu stranu
rodičovské dvojice, která má bližší a přírodou daný vztah k dítěti.
Fakt, že matka je od narození vlastního dítěte přírodou obdařena
spontánní láskou k němu a otec si podobný vztah teprve buduje s
postupných dorůstáním novorozence v lidsky jednající bytost, nuže
takový fakt neznamená, že otec má menší význam pro rozvoj a výchovu
dítěte než matka. Pravý opak je pravdou a každý zákonodárce, kterému
leží na srdci celistvá rodina, nemůže proto otce vystavovat riziku
vyřazení z rodiny tím, že z něho předem udělá trubce povinného pouze
vyživovací povinností bez jakýchkoliv práv a zajištění jeho
plnohodnotné role v rodině. Rozum nám zde velí, že zákonné podmínky by
měly být takové, aby otci skýtaly dostatek prostoru a jistoty uplatnit
se v rodině ve své tradiční otcovské úloze. Matce potom musejí
maximálně ztížit možnost otce z rodiny vyloučit, jinými slovy: zákon by
neměl vyvracet existenční závislost matky na otci tím, že z něho udělá
povinného živitele i bez toho, aniž by s ním matka počítala jako s
plnohodnotným otcem rodiny.
Z uvedených úvah myslím jasně vyplývá, že zákonem stanovená vyživovací
povinnost rodiče bez závislosti na uchování celistvé rodiny je tím
represivním prvkem, který rodiny rozbíjí. Státem vymáhaná vyživovací
povinnost by měla vyplývat pouze ze smlouvy mezi rozvedenými manžely, v
níž budou upraveny otázky opatrovnictví a existenční otázky dětí tak,
jak odpovídá vůli obou rodičů. Pokud se jeden z rodičů zaváže k
alimentům s tím, že přenechává dítě ve výlučné péči druhého rodiče,
nelze proti tomu nic namítat a takový závazek je správné v budoucnosti
vymáhat, pokud není dodržován. Je ale tak těžké ponechat poměry mezi
rodiči a dětmi po rozpadu manželství na samotných rodičích? Je snad
těžké dát přednost dohodě, při níž například oba rodiče usilují o
svěření dítěte do vlastní péče, aby se o děti starali oba rodiče ve
střídavé péči, nebo aby dítě zůstalo u jednoho z rodičů bez nároku na
výživné z druhé strany, přičemž přednost má ten z rodičů, kdo k tomu má
lepší hmotné předpoklady? Copak je nepřijatelné tak jednoduché zákonné
pravidlo, že zákonem stanovená pravomoc soudu vyměřit výživné bude
platit pouze tam, kde nikdo z rodičů nemá zájem se o dítě postarat sám
ani se s partnerem dohodnout, takže soud je nucen určit opatrovníka a
druhé straně vyměřit alimenty? Copak je takový problém stanovit
podmínky vyživovací povinnosti takové, aby nikdo z rodičů na ni po
rozvodu neměl nárok automaticky a nemohl s ní předem počítat ve svých
zchytralých a sobeckých kalkulech?
Argument, že se jedná o blaho dítěte, nikoliv o blaho pečujícího
rodiče, zde neobstojí. Jde o naprosto pokrytecký morální imperativ,
jímž se zvýhodňují matky proti otcům, přičemž ve svém výsledku dítěti
škodí, protože rozbíjí celistvou rodinu, která jediná je v zájmu
dítěte. Nebýt zákonem dané a na ničem nezávislé vyživovací povinnosti,
bylo by méně rozvodů, více smířlivých matek ochotných učinit kompromis
ve prospěch vlastních dětí, více funkčních rodin a méně otroků
bojujících s justicí o uhájení důstojné existence, na něž stát musí
vynakládat nemalé prostředky, aby je k jejich otrockému údělu donutil.
Je opravdu těžké uvěřit dobré vůli zákonodárců, když v čase přípravy
nových zákonů v oblasti soukromého práva namísto toho, aby hledali
cesty, jak omezit totalitní status quo vyživovací povinnosti z dob
komunistické legislativy, stupňují sankce a represivní nástroje za
účelem vymáhání dlužných alimentů, jejichž mravní i spravedlivý soud,
na základě něhož byly vyměřeny, je často více než sporný. Pro koho a z
jakého mravního příkazu má být vyživovací povinnost očistcem?
|
|