IV. ÚS
2906/18
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako
soudce zpravodaje a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní
stížnosti J. K., zastoupené JUDr. Lenkou
Faltýnkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, proti
výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018, č.
j. 56 Co 413/2017-640, za účasti Krajského soudu v Plzni jako
účastníka řízení, a dále a) J. K., zastoupeného
Mgr. Janou Volrábovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, b)
nezletilé B. K. a c) nezletilého J. K.,
obou bytem jako stěžovatelka, zastoupených opatrovníkem Městským úřadem
Domažlice, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem v
Domažlicích, nám. Míru 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Výrokem II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 29. května 2018, č. j. 56 Co 413/2017-640, bylo porušeno právo
stěžovatelky na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2018,
č. j. 56 Co 413/2017-640, se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Nezletilí vedlejší účastníci b) [rok narození 2005; dále též
„nezletilá“ nebo „dcera“] a c) [rok narození 2009; dále též „nezletilý“
nebo „syn“] jsou společnými dětmi stěžovatelky (dále též „matka“) a
vedlejšího účastníka a) [dále jen „vedlejší účastník“ nebo „otec“].
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka ve věci péče soudu o
nezletilé domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku Krajského
soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“ nebo „odvolací soud“),
týkajícího se úpravy výživného, a to pro porušení základních práv
jejích i nezletilých podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a
svobod (dále jen „Listina“) a čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. Řízení před obecnými soudy
2. Okresní soud v Domažlicích (dále jen „okresní soud“ nebo „nalézací
soud“) rozhodoval o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného (před tím
byla naposledy upravena vyživovací povinnost rozsudkem ze dne 23. 11.
2011, č. j. 13 Nc 487/2011-24) nejprve rozsudkem ze dne 7. 8. 2015, č.
j. 13 P 27/2012-102, který byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne
8. 12. 2015, č. j. 56 Co 374/2015-191, zrušen a věc byla nalézacímu
soudu vrácena k doplnění dokazování. Úkolem nalézacího soudu bylo
provést dokazování ohledně v mezidobí ukončené podnikatelské činnosti
otce v oboru zámečnictví, zejména za účelem zjištění nového skutkového
stavu v intencích § 913 odst. 2 občanského zákoníku, tj. ke zodpovězení
otázky, zda se povinný nevzdal výhodnějšího zaměstnání či výdělečné
činnosti bez vážného důvodu.
3. Okresní soud doplnil obsáhle dokazování a dospěl k témuž závěru jako
v prvním rozsudku. Výrokem II rozsudku ze dne 30. 7. 2017, č. j. 13 P
27/2012-509, upravil vyživovací povinnost otce k nezletilým tak, že
zvýšil měsíční výživné pro starší dceru na 5 500 Kč (z původních 3 000
Kč) a pro mladšího syna na 3 500 Kč (z původních 2 000 Kč), obojí s
účinností od 1. 2. 2015. Nalézací soud dále výrokem III rozhodl o
nedoplatku na výživném za období 1. 2. 2015 do 30. 6. 2017 v souhrnné
výši 118 300 Kč. Návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného okresní soud
vyhověl pouze částečně, neboť bylo prokázáno, že v rozporu s tvrzeními
matky otec vynakládal určité výdaje ve prospěch dětí i nad rámec
stanovené vyživovací povinnosti. Na druhou stranu však soud dospěl k
závěru, že ač otec doložil formální náležitosti ukončení podnikání,
okolnosti jeho nového zaměstnání u bývalého zaměstnance, který otcovo
podnikání převzal, se běžnému pracovnímu poměru vymykají a výdělky
uváděné otcem nemusejí představovat jeho reálný příjem. Nalézací soud
zohlednil ještě otcovu zálibu v hazardních hrách (poker, sázky na
internetu), na kterou vynakládá značné prostředky. Ačkoli ve věci byly
splněny podmínky pro postup podle § 916 občanského zákoníku
(nevyvratitelná domněnka násobku životního minima pro účely určení
výživného), okresní soud jej dle svého odůvodnění neaplikoval proto, že
otec – přestože se dohaduje o „každou korunu“ – o děti má zájem, věnuje
se jim a určité prostředky (jejichž výše však s ohledem na rozpornost
tvrzení rodičů není zjistitelná) nad rámec výživného vynakládá.
4. Krajský soud v Plzni změnil k odvolání otce shora uvedené výroky
rozsudku okresního soudu č. j. 13 P 27/2012-509 napadeným výrokem II
tak, že pro nezletilou se měsíční výživné s účinností od 1. 2. 2015 do
31. 12. 2017 zvyšuje jen na částku 3 500 Kč a s účinností od 1. 1. 2018
na 4 000 Kč. Pro nezletilého krajský soud zvýšil výživné s účinností od
1. 2. 2015 na částku 3 000 Kč měsíčné. Dlužné výživné odvolací soud
vypočetl na 55 700 Kč a umožnil otci splátky ve výši 1 500 Kč měsíčně.
Podle krajského soudu v řízení nebylo prokázáno, že by otec účelově,
bez vážného důvodu, ukončil podnikání.
III. Obsah ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí omezil pouze na rekapitulaci doložené výše příjmů otce a
matky za období 1. 2. 2015 – 31. 5. 2018 a jen ve vztahu k příjmům za
uvedené období rozhodl, že za přiměřené výživné považuje jím stanovené
částky. Odvolací soud tak podle názoru stěžovatelky excesivním způsobem
nerespektoval smysl úpravy občanského zákoníku, zejména pak jeho
ustanovení § 913 a § 915 odst. 1, nezohlednil-li celkovou životní
úroveň otce, jeho nákladný a rizikový „koníček“ (hazardní hry) a
chování po zahájení řízení (náhlé a bezdůvodné ukončení výdělečného
podnikání spojené s podhodnoceným prodejem majetku); tvrzeným příjmům
neodpovídají ani výdaje otce zjištěné nalézacím soudem. Odvolací soud
nepodložil učiněné skutkové závěry provedenými důkazy a neodůvodnil své
rozhodnutí dostatečně (v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.), čímž je
zatížil libovůlí; porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces
podle čl. 36 odst. 2 Listiny a nepřípustně zasáhl také do ústavních
práv nezletilých ve smyslu čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Potřebu zvýšení
výživného stěžovatelka odůvodňuje věkem dětí, které již navštěvují
základní školu a mají finančně náročnější koníčky.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním
soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, která je řádně
zastoupena advokátkou, čímž je splněna podmínka podle § 30 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním
soudu“). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná podle § 75 téhož
zákona.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti
7. Po zjištění, že procesní předpoklady pro rozhodnutí věci jsou
splněny, Ústavní soud připojil opatrovnický spis a vyžádal vyjádření
účastníka řízení i vedlejšího účastníka. O vyjádření požádal též
Městský úřad Domažlice, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, který je
opatrovníkem nezletilých vedlejších účastníků v řízení před obecnými
soudy a kterého jmenoval jejich opatrovníkem i pro řízení před Ústavním
soudem (dále jen „opatrovník“).
8. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že po doplnění
dokazování dospěl ohledně podnikání vedlejšího účastníka k závěru, že
jeho účelové ukončení, které tvrdí matka, nebylo prokázáno. V době
ukončení podnikání měl otec dluh na zdravotním a sociálním pojištění
přes 200 000 Kč, kromě toho se jeho příjem (cca 16 000 Kč měsíčně) z
doby před ukončením podnikání a v době rozhodování výrazně nelišil.
Otec zálibu v hazardních hrách nepopíral a přiznal související půjčku
ve výši 400 000 Kč, kterou splácí. Tuto skutečnost odvolací soud
nehodnotil ve prospěch otce, naopak k uvedenému závazku při stanovení
výše výživného nepřihlížel. Ústavní stížnost považuje krajský soud za
nedůvodnou.
9. Také vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a
zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka vznáší před Ústavním soudem stejné
námitky jako v celém řízení před obecnými soudy a krajský soud je podle
přesvědčení otce vypořádal. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování,
stěžovatelka před odvolacím soudem již nové důkazní návrhy nevznášela,
ač mohla. Odvolací soud řádně zhodnotil poměry otce, jeho životní
úroveň, i to, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika – vše ve
svém rozhodnutí promítl. Matka po celou dobu řízení výsledky
provedeného dokazování zkresluje a hodnotí je nepřesně. Životní úroveň
otce není nijak nadstandardní a neliší se od životní úrovně matky. Výši
výživného stanovenou odvolacím soudem považuje vedlejší účastník za
odpovídající, dětem přispívá i nad jeho rámec, navíc vynakládá finanční
prostředky pro zajištění potřeb nezletilých v průběhu široce upraveného
styku, i za přebírání/předávání dětí v bydlišti matky, ačkoli by se na
těchto výdajích měli podílet oba rodiče, případně mají být výdaje
spojené s realizací styku při stanovení výživného zohledněny.
10. Opatrovník zrekapituloval svůj postup v řízení před obecnými soudy.
S rozsudkem okresního soudu č. j. 13 P 27/2012-509 se ztotožnil,
odvolání nepodával, neboť úprava výživného byla podle jeho názoru v
zájmu nezletilých dětí; v odvolacím řízení proto navrhl prvostupňový
rozsudek potvrdit. Odvolací soud podle názoru opatrovníka nezohlednil
ustanovení § 913 a § 915 občanského zákoníku, uvedl-li, že nalézacím
soudem stanovené výživné neodpovídá skutkovým zjištěním, sám se však
omezil na rekapitulaci výše příjmů rodičů a nezhodnotil jejich celkovou
životní úroveň; vůbec se nezabýval otázkou ukončení podnikání otce a
jeho zaměstnáním u bývalého zaměstnance, kde otec čerpá nadstandardní
benefity, pouze konstatoval, že jiné příjmy zjištěny nebyly a nebylo
ani prokázáno, že by otec účelově ukončil podnikání. Rovněž se odvolací
soud nezabýval dostatečně otcovou zálibou v hazardních hrách, na kterou
otec vynakládá nemalé finanční částky.
11. Všechna vyjádření následně Ústavní soud zaslal stěžovatelce k
replice, v níž stěžovatelka plně odkázala na obsah ústavní stížnosti.
VI. Posouzení Ústavního soudu
12. Ústavní soud se seznámil se všemi podáními, s obsahem napadených
rozhodnutí i připojeného spisu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná.
13. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti má obecný (opatrovnický)
soud povinnost přihlížet k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě
osobně pečuje, a při posouzení poměrů rodičů musí vždy brát v úvahu
nejen fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i celkovou hodnotu jeho
movitého a nemovitého majetku i způsob života (životní úroveň). Ačkoliv
je rozhodnutí o výši výživného pro nezletilé dítě věcí volné úvahy
soudu, závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě
povinné, jakož i odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je
povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho
volná úvaha pohybuje, aby jeho rozhodnutí nebylo libovolné [srov. nález
sp. zn. II. ÚS 756/16 ze dne 14. 6. 2016 (N 114/81 SbNU 785)].
14. Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů musí
soud při určování výživného zjišťovat relevantní skutečnosti komplexně
a z úřední povinnosti; není přitom vázán tvrzeními a důkazními návrhy
účastníků v duchu vyšetřovací zásady (zejm. § 20 odst. 1 a § 21 zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, dále jen „z. ř. s.“). Soud je povinen při hodnocení
schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet
nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale
také z potenciality příjmů [nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9.
2016 (N 170/82 SbNU 647)].
15. Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12
SbNU 177) Ústavní soud vyslovil, že postrádá-li odůvodnění soudního
rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel příslušné skutkové
zjištění, je rozhodnutí ve svém důsledku nepřezkoumatelné a tato vada
může vést až k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny.
16. Ústavní soud při své nynější úvaze navazuje na svoji dosavadní a
konstantní judikaturu, ve které již několikrát vyslovil požadavky
kladené na provedení dokazování a odůvodnění rozhodnutí ohledně
stanovení výše výživného pro nezletilé dítě. Z této judikatury vyplývá,
že porušení povinnosti řádného odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
(§ 157 odst. 2 o. s. ř.) je porušením tzv. práva na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže z odůvodnění nevyplývá, proč
soud nepřihlédl k významné skutečnosti, přestože bylo jeho povinností v
souladu s § 120 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 21 z. ř. s.) provést i jiné
důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu [srov. nález sp. zn. II.
ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603)]. To za podmínky, že
nelze dospět k závěru, že by provedené, byť výslovně nehodnocené
(neoznačené) důkazy, vylučovaly jiný skutkový závěr, než k jakému
dospěl obecný soud, nejde-li o pouhý formální nedostatek a případný
kasační zásah Ústavního soudu by měl akademický význam a vedl by jen ke
zbytečnému prodlužování soudního řízení. Úkolem Ústavního soudu jako
soudního orgánu ochrany ústavnosti však není, aby obecné soudy při
potřebném důkazním zjišťování nahrazoval [nález sp. zn. III. ÚS 1836/13
ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)].
17. Odůvodnění soudního rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s §
157 odst. 2 o. s. ř. mimo jiné tehdy, jestliže odvolací soud pro
posouzení majetkových poměrů povinného rodiče nevezme v úvahu všechna
potřebná hlediska, a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohou
být majetkové poměry náležitě zhodnoceny. Samotná skutečnost, že
odvolací soud dospěl za shodně zjištěného skutkového stavu k rozdílnému
právnímu názoru než soud prvostupňový, není v rozporu se zásadou
dvojinstančnosti řízení; není však přijatelné, aby odvolací soud
nezohlednil všechna pro posouzení věci relevantní hlediska a uceleně
nevypořádal okolnosti, které v řízení vyšly najevo. Požadavek
náležitého odůvodnění rozhodnutí je o to naléhavější, dospěje-li
odvolací soud k odlišnému závěru než soud nalézací. Není-li z
rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jak uvedené právní závěry z jím
provedených důkazů dovodil, je rozhodnutí vadné [srov. např. nález sp.
zn. I. ÚS 1437/15 ze dne 17. 5. 2016 (N 87/81 SbNU 449)].
18. Výše rekapitulovaným požadavkům odvolací soud, jde-li o napadený
výrok a jeho odůvodnění, podle Ústavního soudu nedostál. Závěry učiněné
nalézacím soudem odmítl se stručným konstatováním, že v řízení nebylo
účelové ukončení podnikání prokázáno. Stěžovatelka odvolacímu soudu
vytýká, že vycházel při svém hodnocení jen z přehledu příjmů
předloženého otcem a uvedl, že jiné příjmy nebyly zjištěny; dalšími
skutečnostmi, které v řízení před soudem prvního stupně vyvstaly, se
nezabýval. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu č. j. 13 P
27/2012-509 přitom plyne, že tvrzení otce k jeho příjmům a výdajům
nelze považovat za věrohodné, neboť z provedeného dokazování vyplývaly
jiné skutečnosti, než otcem uvedené a vypovězené (hraní v kasinech,
sázky na internetu, množství práce, pracovní doba, odměna za práci
apod.).
19. Ústavní soud se s náhledem stěžovatelky převážně ztotožňuje, neboť
z odůvodnění napadeného rozhodnutí potřebná úvaha nevyplývá; na tom
nemůže nic změnit ani vyjádření k ústavní stížnosti, v němž se pokusil
odvolací soud své závěry blíže objasnit a doplnit. Přesvědčivost a
srozumitelnost úvahy soudu musí vyplývat přímo z písemného odůvodnění
jeho rozsudku (veřejné listiny); nedostatek odůvodnění nelze zhojit
vysvětlujícím vyjádřením až v řízení před Ústavním soudem.
20. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, z jakého důvodu
považuje za vadné závěry nalézacího soudu, podle nichž otec neprokázal
nutnost ukončit své podnikání pro prodělečnost, jestliže nynější
zaměstnavatel a bývalý zaměstnanec otce, který podnikání po otci
převzal, je úspěšně vede dál. Nelze z něj zjistit ani to, jak byly
zohledněny okolnosti nového zaměstnání otce u jeho bývalého zaměstnance
– nyní zaměstnavatele. Pracovní pozice v otcově bývalém podniku byla
přitom pro něj nově vytvořena a podle závěrů nalézacího soudu nebyla
objasněna náplň práce, její časová náročnost, čerpání nadstandardních
benefitů, to vše bez nároku na zvýšenou odměnu, která je ostatním
zaměstnancům přiznávána.
21. Odvolací soud zmínil při rekapitulaci skutkových zjištění „koníček“
otce, kterým je hraní pokeru a provozování sázek na internetu, svá
skutková zjištění v tomto směru však nepromítl do svých právních
závěrů, alespoň ne podle odůvodnění napadeného rozsudku. Záliba v
hazardních hrách přitom není z hlediska vyživovací povinnosti rodiče k
nezletilému dítěti skutečností nepodstatnou. Případná závislost na
hazardních hrách je svojí povahou stejně závažná jako každá jiná
závislost se všemi důsledky z takového onemocnění plynoucími (nutnost
ambulantní či ústavní léčby); navíc, například na rozdíl od závislosti
na alkoholu, jsou důsledky gamblerství z ekonomického hlediska
nepoměrně tíživější. Z pohledu Ústavního soudu je v případě podezření,
že rodič je stižen jakoukoli formou závislosti, namístě, aby soud
rozhodující o péči a výživě nezletilého dítěte zvážil psychiatrické
vyšetření postiženého rodiče, které by případně bylo prvním krokem k
léčení. Diagnostika závislosti (i snaha se jí zbavit) totiž může mít
vliv jak na určení rozsahu styku rodiče s nezletilým dítětem, tak i na
určení výše výživného. Není v zájmu nezletilého dítěte ani přicházet do
kontaktu se závislostí, ani nést důsledky bezdůvodného snižování
majetku rodiče.
22. Odvolací soud ve svém vyjádření uvádí, že zmíněný „koníček“
vedlejšího účastníka při svém hodnocení zohlednil a k výdajům s ním
souvisejícím (splácení úvěru) záměrně nepřihlížel. Kromě toho, že úvaha
v tomto směru se měla promítnout v samotném rozhodnutí, nikoli až ve
vyjádření k ústavní stížnosti, nelze pominout, že v řízení byl v
souvislosti s hazardem zjištěn nejen výdaj v podobě splátky úvěru,
nýbrž také souběžné další výdaje na hazardní hry. Jak přiléhavě uvedl
nalézací soud, je-li otec schopen vynakládat statisícové částky na
svoji hazardní zábavu, je v jeho schopnostech platit i zvýšené výživné
– v duchu zásady potenciality. Podobnou úvahu však odvolací soud do
svého rozhodnutí – ať již souhlasnou či nesouhlasnou – nezahrnul.
23. Stěžovatelka i opatrovník shodně tvrdí, že odvolací soud do svých
závěrů řádně nepromítl ustanovení § 913 a 915 občanského zákoníku.
Rovněž s tímto náhledem se Ústavní soud ztotožňuje a dodává, že
odvolací soud nevypořádal ani závěr nalézacího soudu ohledně
(ne)aplikace ustanovení § 916 občanského zákoníku, které míří právě na
případy, kdy v řízení nelze příjmy povinného rodiče spolehlivě zjistit.
V takovém případě nastává nevyvratitelná domněnka, podle níž platí, že
průměrný měsíční příjem povinného činí pětadvacetinásobek částky
životního minima. Důkazní břemeno v tomto ohledu leží na povinném,
který musí soud věrohodně přesvědčit, že jeho majetkové poměry jsou
reálné a odpovídají skutečnosti. Citované ustanovení mělo podle svého
původního účelu (domněnka byla do našeho právního řádu zavedena v roce
1998) vůči povinnému rodiči, který se vyhýbá své povinnosti doložit
soudu řádně příjmy a poměry, v zájmu zaopatření nezletilého dítěte
sankční charakter. Dnes již sankční charakter s ohledem na ekonomickou
sílu obyvatelstva výjimečně ztrácí. Jak ukazují zkušenosti z praxe,
někteří povinní se za něj spíše „schovávají“, jelikož zákonem stanovená
fiktivní výše příjmů je nižší než jejich příjmy skutečné a aplikace §
916 je tak pro ně paradoxně výhodnější. Je proto podle Ústavního soudu
na volné úvaze rozhodujícího soudu, zda v každém jednotlivém případě v
zájmu nezletilého dítěte a na základě konkrétních skutkových okolností
shledá důvody pro aplikaci uvedeného ustanovení, které má mít i nadále
sankční charakter, či nikoli.
24. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu č. j. 13 P 27/2012-509
plyne, že aplikaci § 916 občanského zákoníku zvažoval, nakonec k ní
však nepřistoupil pro důvody v rozsudku uvedené (viz bod 3 nálezu).
Odvolací soud pak vyšel z výše otcových příjmů na základě jím
předloženého přehledu a případnou nevěrohodností tvrzení se nezabýval.
Z pohledu Ústavního soudu nelze akceptovat stav, kdy nalézací soud na
základě učiněných skutkových zjištění zvažuje aplikaci § 916 občanského
zákoníku, tedy dojde k závěru, že povinný rodič nedoložil věrohodně
výši svých příjmů, odvolací soud se s tímto závěrem neztotožní, avšak
úvahy nalézacího soudu nevypořádá.
25. Náležitým odůvodněním odlišného právního závěru není pouhé
konstatování, že v řízení nebylo prokázáno, že by otec účelově, bez
vážného důvodu ukončil podnikání, bez návaznosti na skutečnosti, které
odvolací soud o řádném doložení příjmů povinného rodiče přesvědčují.
Podle stěžovatelky vedlejší účastník svůj podnik přenechal jednomu ze
svých zaměstnanců včetně klientely, vybavení i know-how. Z doloženého
účetnictví přitom je zřejmé, že podnikání bylo ziskové. Mezi výdaji
byly uvedeny dary pro zájmovou činnost a investice do vybavení
pronajatého prostoru, které bankrotující podnikatel běžně nevynakládá.
Po převedení podniku novému majiteli – dosavadnímu zaměstnanci –
vznikla pro vedlejšího účastníka nová pracovní pozice, z níž nadále
zajišťoval veškeré manažerské činnosti jako dříve – komunikoval s
účetní, odběrateli, jako jediný měl vedle nového majitele podniku
přístup ke všem finančním prostředkům na podnikatelském účtu, bez
omezení měl k dispozici firemní vůz, volnou pracovní dobu, to vše bez
nároku na zvýšenou odměnu nad rámec jím doloženého příjmu (udávaný
čistý měsíční příjem osciloval kolem částky 16 000 Kč + cca 2 000 Kč
měsíčně od sboru dobrovolných hasičů). Z výpovědi nového majitele před
nalézacím soudem bylo podle stěžovatelky zřejmé, že o svém novém
podnikání mnoho neví a vše zajišťuje právě vedlejší účastník; podnik
nadto i nadále vykazuje podobné zisky jako za vlastnictví vedlejším
účastníkem.
26. K žádnému z výše uvedeného tvrzení se odvolací soud dostatečným
způsobem nevyjádřil. I kdyby stěžovatelka tyto námitky v odvolacím
řízení nevznesla, pak platí, že řízení o výživném pro nezletilé děti je
řízením, které lze zahájit i bez návrhu a řídí se zásadou vyšetřovací.
Je proto na soudu, aby z moci úřední zjistil skutkový stav co
nejpečlivěji a nečekal jen na procesní aktivitu účastníků řízení;
veřejný zájem nedovoluje připustit, aby procesní neaktivita byla k újmě
„slabšího“ účastníka řízení, zde nezletilého dítěte (viz již citovaný
nález sp. zn. I. ÚS 1356/16). Uvedené skutečnosti přitom vyplynuly již
z dokazování provedeného nalézacím soudem, který je také vyhodnotil.
27. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1544/16 ze dne 20. 11. 2018 (všechna
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz)
Ústavní soud konstatoval, že dospěl-li prvostupňový soud na základě
řádně provedených důkazů k nějakým skutkovým závěrům, nemůže odvolací
soud takto zjištěný skutkový stav deformovat tím, že ze soudem prvního
stupně provedených důkazů vybere pouze některé, aniž současně
srozumitelně vysvětlí, proč zbývající skutkové závěry nejsou pro danou
věc právně relevantní. V opačném případě zatíží soud své rozhodnutí buď
extrémním nesouladem mezi výsledky dokazování a skutkovými či právními
závěry, anebo bude jeho odůvodnění v daném rozsahu nepřezkoumatelné; v
obou situacích tak je porušen článek 36 odst. 1 Listiny. Citovaný závěr
plně dopadá i na posuzovanou věc. Odvolací soud neodůvodnil své
rozhodnutí přezkoumatelným způsobem, čímž se dopustil nepřípustné
libovůle a zatížil řízení vadou, která svojí intenzitou dosahuje
porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny.
VII. Závěr
28. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a
bez přítomnosti účastníků ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2018, č. j. 56 Co
413/2017-640, zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním
soudu, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu
podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož bylo porušeno i právo
garantované v čl. 32 odst. 4 Listiny.
29. Tímto nálezem Ústavní soud nijak nepředjímá výsledek odvolacího
řízení, jak již konstatoval, není jeho úkolem nahrazovat rozhodovací
činnost obecných soudů. Odvolací soud nepochybně může posoudit v řízení
zjištěné skutečnosti odlišně od závěrů přijatých soudem prvního stupně,
aniž by bylo nutné rozsudek nalézacího soudu rušit. V takovém případě
však musí pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnit, proč považuje
závěry nalézacího soudu za chybné či nepřesné a z jakého důvodu jsou
právě jím učiněné závěry správné. Úkolem odvolacího soudu nyní zejména
bude vysvětlit v odůvodnění svého rozhodnutí, jak vyhodnotil okolnosti
ukončení podnikání otce v návaznosti na jeho nové zaměstnání v témže
podniku, který v rukou nového majitele funguje dál, a jak se v tomto
kontextu vypořádal s úvahou nalézacího soudu o možném uplatnění
nevyvratitelné domněnky podle § 916 občanského zákoníku. V odůvodnění
napadeného výroku absentuje také vyhodnocení skutečností nasvědčujících
případné závislosti otce na hazardních hrách (aniž by Ústavní soud
presumoval, že otec závislostí skutečně trpí – tato otázka by měla být
předmětem zkoumání obecných soudů), neboť jak už Ústavní soud uvedl,
závislost může mít dramatické dopady na majetkové poměry povinného
rodiče, tj. výrazně ovlivnit jeho možnosti a schopnosti platit výživné.
Také v případě, že z psychiatrického hlediska u otce o závislost
nepůjde, půjde jistě o významnou skutečnost ovlivňující celkové poměry
povinného – v duchu zásady potenciality. Stranou úvah odvolacího soudu
by konečně neměly zůstat ani náklady spojené se stykem rodiče s dětmi,
které mají být rozloženy mezi oba rodiče, případně zohledněny při
určení výše výživného.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního
soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. února 2019
Jaromír Jirsa
předseda senátu
|
|