Proč
někteří otcové neplatí alimenty? Na první pohled by se mohlo zdát, že
není nutno hledat složitou odpověď. Jde o nezodpovědné sobce, kterým
jsou ukradené i vlastní děti. Trochu jiný úhel pohledu nabízí ekonom
Robert J. Willis, který ve stati The Economics of Fatherhood
zkouší na danou věc nahlížet z pozic své vědecké disciplíny.
Na úvod bych rád uvedl, že alimenty se platit mají, už jen proto, že
každý rodič by měl mít povinnost starat se (alespoň ekonomicky) o své
dítě bez ohledu na to, zdali s ním žije či ne. Za rozpad rodičovského
soužití stěží nese zodpovědnost dítě a i v případech, kdy ani otec
nenese vinu za rozpad rodiny a přitom to není on, kdo má dítě v péči,
alimenty platit musí, neboť jejich neplacením trestá nejen bývalou
partnerku, ale i nevinné dítě. Na druhou stranu, jak ukazuje Willis,
motivy k neplacení alimentů jsou rozličné a ne vždy otcové neplatí jen
proto, že jsou sebestřednými egoisty.
Použijeme-li ekonomickou terminologii, na děti lze z hlediska obou
rodičů nahlížet jako na „kolektivní dobro“. V případě kolektivního
dobra mají všichni ti, kteří na něm participují, zájem, aby toto dobro
vzkvétalo a všechny zúčastněné strany z něj tak měly prospěch. V
případě rodičů a dětí se rodiče o děti náležitě starají a za to se jim
dostává lásky dětí a radosti z jejich zdárného vývoje. V případě
kolektivního dobra se dále předpokládá, že všichni z něj profitují
zhruba stejně či srovnatelně, a proto mají i stejný (srovnatelný) zájem
na péči o něj. A Willis se ptá, platí tento předpoklad i pro rozvedené
rodiče?
Mají v tomto případě po rozvodu otec i matka stejný (společný) zájem,
když jinak jsou jejich zájmy odlišné? Snad na deklaratorní úrovni, ale
v rámci konkrétní praxe, každodenních, i dlouhodobých rozhodnutí o tom,
co je pro dítě dobré, ne-li nejlepší, tomu tak vůbec nemusí být. I v
úplných a relativně harmonických rodinách se občas rodiče neshodnou, co
je pro dítě a jeho budoucnost dobré a co ne. Co teprve v případě
rodičů, kde má rozhodující podíl na rozhodování pouze jeden rodič a to
ten, se kterým dítě žije – což bývá zpravidla matka. Pak se mnohdy po
otci chce, aby (spolu)financoval něco, o čem nemůže rozhodovat a s čím
třeba vůbec nesouhlasí. Není divu, že pak je jeho ochota platit menší,
než by se od zodpovědného rodiče očekávalo - nemá totiž kontrolu nad
„alokací“ svých „investic“. Pokud matka navíc otci brání ve styku s
dítětem a dítě proti otci popouzí (a existenci syndromu zavrženého
rodiče si dnes již málokdo odváží zpochybňovat), je nad slunce jasné,
že dítě přestává být pro otce oním „kolektivním dobrem“, ale stává se
spíše nástrojem, kterým se matka otci mstí za skutečné i domnělé
křivdy. Osobně se domnívám, že za takové situace platí bez řečí
alimenty jen skutečný anděl, nebo optimista, který stále doufá, že až
bude dítě větší, pochopí, že věci se měly jinak, než jak mu bylo
předkládáno.
V tomto smyslu nestačí zpřísňovat zákony, které postihují otce
neplatící alimenty. Souhlasím se zpřísněním, které se týká výše
alimentů a jejich vymahatelnosti, ale na druhou stranu věci se nemohou
hnout kupředu, pokud bude represe fungovat pouze proti jedné straně.
Stejně tak musí stát a soudy umět zakročit proti matkám, které dítě
používají jako nástroj msty proti svým bývalým partnerům. Vedle toho,
že stát tak dá najevo, že matka se vůči dítěti-nástroji pomsty dopouští
obrovského zločinu na emocionálně-psychické rovině, jde i o zvýšení
finanční kázně otců, kteří se zlepšením svého postavení vůči dítěti
budou v průměru ochotnější platit alimenty v náležité výši.
Celkově se musí změnit myšlení rodičů po rozvodu. Teze, že dítě „patří“
matce a otec je od toho, aby jej živil, aniž by měl rozhodovací
pravomoci, je zhoubná. Otec má i po rozvodu stejná práva
spolurozhodovat o budoucnosti svého dítěte jako matka – a to nemyslím
jen na nějaké obecné rovině, ale takto to formuluje i současný zákon. I
to nakolik je rozvedeným otcům toto právo přiznáváno, má vliv na výši
alimentů, které jsou ochotni dobrovolně platit.
Dvě poznámky nakonec:
V textu jsem automaticky předpokládal, že dítě je po rozvodu s matkou.
Takové je praxe, ale i ta se může změnit. Osobně se domnívám, že
nejlepší je střídavá péče – samozřejmě pouze tehdy, když jsou oba
rodiče ochotni a schopni se o dítě starat. Z hlediska logiky tohoto
textu takto děti zůstávají být oním „kolektivním dobrem“ pro oba rodiče
a oba rodiče do nich investují své prostředky, aniž by nad nimi
ztráceli kontrolu. Navíc se oba rovnoměrně podílejí na rozhodování o
budoucnosti dítěte – literatura pro to má už i jméno, „angažované
spolurodičovství“ či „rodičovské spojenectví“, které právě pro dobro
dětí dokáže přetrvat i po rozvodu.
Kdysi jsem od jedné odpůrkyně střídavé péče slyšel, že otcové chtějí
děti do této formy péče jen proto, aby nemuseli platit alimenty. To je
samozřejmě nesmysl. Pokud je mezi rodiči větší rozdíl v příjmech, ten s
vyšším příjmem musí přispívat tomu s menším. I ve střídavé péči tedy
rodiče platí alimenty. Soud je musí určit dokonce i tehdy, když jejich
placení ani jedna strana nepožaduje, neboť nemá primárně rozhodovat
podle přání rodičů, ale podle potřeb dítěte.
|
|