PREAMBULE
Nelze nijak zpochybnit právo dítěte na rodičovskou výživu a péči. Česká
republika si však do současnosti ponechala systém z období komunistické
totality, který hrubě porušuje základní práva povinných rodičů,
kdy je vyživovací povinnost stanovována v hrubém rozporu s čl. 4
Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS) jen podle libovůle
soudů. Vyživovací povinnost je omezením základního práva svobodně
nakládat s legálně nabytým majetkem a jako takovou pro její stanovení
platí pravidla daná LZPS, tj. stanovení mezí základního práva zákonem
tak, aby toto omezení platilo pro všechny podobné případy stejně.
Orgány státní moci systémově znemožňují výživou povinným rodičům užití
zákonných prostředků na ochranu jejich základních práv a svobod.
PRÁVO DEKLAROVANÉ ČESKOU REPUBLIKOU
Česká republika se Ústavou ze dne 16. 12. 1992 deklaruje jako
demokratický právní stát dodržující závazky vyplývající z mezinárodního
práva, který je založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Závazek ochrany základních práv a svobod fakticky znamená, že žádný
článek soudní moci nemůže bez zákonného důvodu odmítnout argumentaci
opřenou o základní práva a svobody, respektive, že každý občan může
činit vše, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co
zákon neukládá.
Elementární principy právního státu Česká republika deklaruje v článku
4 LZPS ze dne 16. 12. 1992, jako součást jejího ústavního pořádku.
Povinnosti tedy mohou být ukládány pouze na základě zákona, v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod, jejichž
meze mohou
být za podmínek stanovených LZPS upraveny pouze zákonem tak,
že toto
zákonné omezení musí platit stejně pro všechny případy s tím, že musí
být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být
zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Úmluva o právech dítěte (dále jen ÚPD) se stala součástí právního řádu
již České a Slovenské Federativní Republiky dne 2. 9. 1991 pod č.
104/1991 Sb. Tou je Česká republika jako nástupnický stát podle čl. 3
odst. 1 a 2 vázána zajistit v nejlepším zájmu dítěte takovou ochranu a
péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž musí být brán
ohled na
práva a povinnosti jeho rodičů.
Svůj závazek pečovat o nezbytné blaho dětí, vyplývající pro ni z ÚPD,
přenesla Česká republika na rodiče a další příbuzné stanovením zákonné
vyživovací povinnosti. Stalo se tak zákonem 89/2012 Sb., Nový občanský
zákoník (NOZ), který v kogentním ustanovení § 2 odst. 1 říká, že každé
ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve
shodě s Listinou
základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec.
Rozejde-li se
výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem,
musí mu ustoupit.
NEVYMAHATELNOST ZÁKLADNÍCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE
Uvedený závazek právního státu, neselektivní
implementace mezinárodních
dohod (ÚPD) a z toho vyplývající ochrana základních práv a svobod jsou
však zcela iluzorní a nejen v České republice, ale i u evropských
institucí jsou pro české občany fakticky nevymahatelné. Zdá se, že
soudní moc České republiky ke svému rozhodování psané právo ani
nepotřebuje, přičemž v duchu totalitní teorie ústavního práva staví
povinnost na roveň, anebo dokonce do superpozice k právům základním.
Přestože samo stanovení vyživovací povinnosti peněžitým plněním je
faktickým omezením základního práva svobodně nakládat se svým majetkem
bez ohledu na někoho jiného (čl. 11 LZPS), nejsou v rozporu s
ustanovením čl. 4 odst. 1 a 2 LZPS zákonem upraveny meze tohoto
základního práva tak, aby toto omezení platilo stejně pro všechny
případy podle čl. 4 odst. 3 LZPS.
V rozporu s čl. 4 odst. 2 LZPS, tj. v rozporu s podmínkami stanovenými
LZPS a v rozporu s kogentním ustanovením § 2 odst. 1 NOZ bylo
ustanovením § 913 NOZ stanovení mezí základního práva svobodně nakládat
s majetkem nepřípustně svěřeno do pravomoci soudů. Jedinou
„právní
jistotou“ a ustálenou praxí v rozhodování soudní moci České republiky
na všech úrovních je tak podle platných zákonů pouze její ničím
neomezená libovůle. Další základní práva a svobody
deklarativně
chráněná LZPS si pak soudní moc České republiky bez jakékoliv opory v
zákoně a v rozporu s Ústavou osobuje nejen omezovat, ale dokonce úplně
odpírat. Jde o zákaz nucených prací, právo na svobodnou volbu povolání,
právo na svobodné nakládání s legálně nabytým majetkem a obecné právo
činit, co není zákonem zakázáno, respektive nebýt za výkon základních
práv trestán. V právním státě vyjádřeném čl. 4 odst. 2 LZPS
však žádný
soud nemůže ani ze zákona upravovat meze základních práv.
Na tomto místě se hodí připomenout stanovisko
Nejvyššího soudu (NS)
České republiky Cpjn 204/2012 z 19. 10. 2016. Aniž by jakkoliv
reflektoval změny po listopadu 1989, změnu Ústavy, implementaci výše
uvedených ústavních i mezinárodních norem a bez jakékoliv reflexe
kogentních ustanovení NOZ, bezostyšně si NS v rozporu s LZPS osobuje
pravomoc posuzovat „vhodnost vykonávaného zaměstnání“ povinných osob,
oprávněnost změny povolání nebo přiměřenost zisku a ztrát osob
samostatně výdělečně činných. Zdá se, jako by si kolegium NS
nevšimlo,
že již neplatí totalitní komunistická Ústava z roku 1960 a že
se
součástí ústavního pořádku se naopak stala LZPS deklarující právě zákaz
nucených prací a právo na svobodnou volbu a změnu povolání, které může
být omezeno pouze zákonem. Za nedůstojné soudu demokratického právního
státu lze považovat odkazy na judikaturu NS ČSSR z roku 1968 a 1969,
které vycházely právě z totalitní komunistické Ústavy z roku 1960!
Do uvedeného pak konečně zapadá i selektivní aplikace ÚPD, resp. její
čl. 3 odst. 1 a účelové pomíjení, resp. faktická nevymahatelnost čl. 3
odst. 2. Všechny orgány státní moci České republiky se ve svém konání
zaštiťují „nejvyšším zájmem dítěte“ a tímto principem odůvodňují
nezákonné omezování či dokonce neústavní odpírání základních práv
povinných rodičů. Avšak hned následující čl. 3 odst. 2 ÚPD přikazuje
poskytnout dítěti pouze takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro
jeho blaho, přičemž musí být brán ohled na práva a povinnosti
jeho
rodičů. Je tedy naprosto zřejmé, že státní moc České
republiky porušuje
tuto mezinárodní dohodu právě tím, že toleruje omezování základních
práv povinných rodičů bez zákonného důvodu či dokonce úplným odpíráním
jejich základních práv.
Státní moc České republiky fakticky nastolila stav
denegatio iustitiae
– odepření práva i tím, že ve věcech
opatrovnických zákonem znemožnila
uplatnit jakoukoliv možnost dovolání k NS a tudíž ani není možné na
uvedené rozpory mezi judikaturou NS a Ústavou ČR, LZPS a mezinárodními
dohodami (ÚPD) formálně upozornit. Lze se pouze ptát, proč se Ústavní
soud České republiky stejně jako Evropský soud pro lidská práva ve
Štrasburku programově a v rozporu s čl. 8 Všeobecné deklarace lidských
práv odmítají vyjádřit k otázce, zda povinní rodiče také vůbec
deklarovaná základní práva požívají či nikoliv.
Stanovení vyživovací povinnosti je čistě sociální a ekonomická
problematika, avšak stanovení této povinnosti je v České republice v
rozporu s podmínkami stanovenými LZPS zákonem svěřeno do rukou
naprostých ekonomických laiků (soudců), kteří se k hrubé neznalosti
základních hospodářských a daňových pravidel dokonce hrdě hlásí. Soudní
moc tak vědomě vytváří fiktivní dluhy na výživném, jejichž faktická
nevymahatelnost je dána právě jejich absurdní výší. Spolu s
čl. 4 odst.
4 LZPS se lze pouze ptát, jak bylo šetřeno podstaty a smyslu, když
status quo spíše než ke stanovení smysluplné vyživovací povinnosti
„nezbytné“ pro blaho dítěte, slouží k zajištění obživy represí
fascinovaných soudců, rozvodových právníků a nenasytných exekutorů. Kam
se poděl zdravý rozum, když orgány státní moci České republiky udržují
systém, který dlouhodobě prohlubuje komunikační propast mezi rodiči a
dětmi z rozvedených rodin, a který je nepochybně jednou z hlavních
příčin vleklých porozvodových sporů o děti a brání rozumné dohodě
rodičů ve prospěch dítěte?
Proti uvedeným zločinům státní moci na základních právech a
svobodách
povinných rodičů a proti nepravdivým a urážlivým nařčením
oficiální
propagandy, která ostrakizuje oběti absence deklarovaného právního
státu, je vyloučena jakákoliv možnost veřejné obrany. Kdo se pokusí
upozornit na uvedené hrubé porušování základních lidských práv v České
republice, je označován za narušitele nezávislosti soudů a vystavuje se
riziku soudní šikany.
Zejména soudy mají v České republice nekontrolovanou moc odpírat svým
občanům základní práva a svobody bez ohledu na právo deklarované
Ústavou a ústavními zákony. Je povinností svobodného občana
takovou
praxi výkonu státní moci odmítnout a přiměřeným způsobem se postavit na
odpor systému, který je takto faktickým a systematickým
popíráním
demokratického řádu lidských práv a základních svobod, přičemž jsou to
právě ústavní orgány, kdo uplatnění ústavních zákonných prostředků
znemožňuje.
VYZÝVÁME PROTO VŠECHNY ORGÁNY STÁTNÍ MOCI ČESKÉ
REPUBLIKY:
1) aby zajistily stanovení mezí základního práva svobodně nakládat s
majetkem nařízením vyživovací povinnosti v souladu s čl. 4 odst. 2 LZPS
přijetím zákona o výživném, v mezích tohoto zákona a jen při zachování
i všech dalších základních práv a svobod, které mohou být za podmínek
stanovených LZPS omezeny pouze zákonem tak, že toto zákonné omezení
musí platit stejně pro všechny případy;
2) aby při péči o nezbytné blaho dětí zajistily ochranu práv a
povinností povinných rodičů podle čl. 3 odst. 2 ÚPD;
3) aby ukončily ostrakizaci a trestní i exekuční šikanu osob, kterým je
vyživovací povinnost stanovena nikoliv v souladu s deklarovanými
principy právního státu, a nikoliv za podmínek stanovených čl. 4 LZPS,
a aby propustily všechny vězně odsouzené pro dluh podle § 196 trestního
zákoníku;
I ORGÁNY EVROPSKÉ UNIE A RADY EVROPY:
4) aby se zasadily o sjednocení rodinné
legislativy a současně
zabránily České republice bezostyšně a bez opory v zákoně porušovat
základní práva svých občanů na základě judikatury, kterou si přinesla z
období komunistické totality.
Charta práv výživou povinných rodičů 2017 je volné sdružení občanů
České republiky. Tímto svým prohlášením nesouhlasí se stavem právního
státu a lidských práv v zemi. K prohlášení se může připojit každý, kdo
souhlasí s textem bez ohledu na skutečnost, zda je či není postižen
libovůlí moci soudní.
Prvními signatáři prohlášení Charty práv výživou povinných rodičů 2017
jsou pan Luboš Meszner a pan Tomáš Olejár, kteří s ní seznámí orgány
státní moci České republiky, Evropské unie a Rady Evropy.
V Praze dne 17. 7. 2017
Luboš Meszner
Tomáš
Olejár
Pokud s textem prohlášení souhlasíte,
můžete si stáhnout podpisovou listinu, vytisknout ji,
podepsat ji (případně spolu s dalšími lidmi) a nascanovanou ji zaslat
na e-mailovou adresu charta@vyzivne.info.
Děkujeme.
|
|