Představme si vrcholný ligový fotbalový zápas. Atmosféra je vypjatá, hráčům jde opravdu o všechno. A pak to, logicky, přijde - zákeřný faul zezadu. Jeden z hráčů dostane bolestivě přes achilovku. Všichni se otáčejí k sudímu, dožadují se trestného kopu. Sudí nikde. Sedí si na lavici pro novináře a něco si píše. Nejspíš popisuje výsledek obdobného fotbalového utkání z předchozího dne, kde byl také nominován.

On to takhle prostě dělá - sedne si mezi reportéry a po skončení zápasu sepíše, jak to skončilo. Napíše výsledek, dá pod to razítko, podepíše. Hotovo. Zjistil, že to má pro něj plno výhod: nemusí se namáhat běháním po tak velikém hřišti, nemusí mít žádný názor na vzniklou situaci, určitě se "neupískne". To, že někteří hráči hráli místy rukou, podráželi jiným nohy a na takovou hru se prostě nedalo dívat, je mu naprosto lhostejné.

Všem je nám jasné, že by si takový fotbalový soudce nevydělal ani na slanou vodu. Jeho úkolem totiž není práce reportéra, který popíše fotbalový zápas pro zítřejší vydání novin, ale aktivní ovlivnění fotbalového zápasu tak, aby se dodržovala pravidla hry. V zájmu hry jako takové!

Přesně takto ale pracují každým rokem stovky opatrovnických soudců v desetitisících řízení, kde jde o úpravu vztahů rodičů a dětí po rozchodu rodičů. A vydělají si ke všemu ještě mnohem více než náš fotbalový sudí. A jsou mimo to v absolutním klídku, protože jejich "fotbalový svaz" - tedy Ministerstvo spravedlnosti a Unie soudců - vyhlašují, že přesně takhle je to v zájmu hry - tedy v zájmu našich dětí.

Konstatujme to rozhodující hned zpočátku: není to ani v zájmu hry a není to ani v zájmu našich dětí. Je to výhradně v zájmu líného sudího, kterému se vysedávání na novinářské lavici líbí mnohem víc než upocené lítání po hřišti. A někteří čeští opatrovničtí soudci, jejichž řízení o úpravě poměrů k dítěti trvají i 15 roků (!), to dotáhli až na profesory fotbalové historie, kteří se vyvázali už i z té novinářské povinnosti aspoň aktuálně lidem oznámit, kdo vlastně vyhrál a o kolik. Vysedávají ve zšeřelých akademických pracovnách nad hromadami "nevyřízených spisů" a rozjímají si o tom, kam se ta hra vyvíjí. Plat berou samozřejmě stejný, jako kdyby aktivně soudili.

Rozhodování o dětech je ze své podstaty totiž naprosto odlišné od ostatní soudní agendy!

Když došlo k vraždě, loupeži anebo i třeba trvalému odcizení dvou manželů, že se kvůli tomu chtějí dát rozvést, je vše dokonáno. Hra je tak říkajíc u konce. Soudce samozřejmě nemohl průběh vraždy či loupeže nijak ovlivnit. Proto má poté v roli posuzovatele ex post, tedy jakéhosi reportéra, všechen čas tohoto světa si dát dělat posudky, dumat nad mírou zavinění, srovnávat s jinými podobnými případy a posléze vydat svůj názor na míru viny či neviny. Tomuto - velice poklidnému a tak trochu ospalému - rytmu jsou poplatné veškeré justiční struktury u nás.

Děti se naproti tomu podáním návrhu k soudu vyvíjet nepřestávají. Jejich objektivní stav i psychika se mění mnohdy i radikálně - a to v závislosti na životních podmínkách a věku. A samozřejmě právě v této době, kdy se jejich rodiče rozvádějí, prožívají to nejhorší období svého života. Rodiče jsou pod návalem vlastních vztahových problémů většinou neschopní myslet na zájem svých dětí. Jako ti ligoví fotbalisté, kteří se snaží za každou cenu vyhrát, hromadí proto jeden faul za druhým - trestní oznámení, falešná nařčení z domácího násilí a pohlavního zneužívání dětí, vykrádání společného bytu a bankovních kont, …

Správný opatrovnický soudce proto musí z logiky věci převzít aktivní vedení celého procesu. Musí obě zarputilé strany donutit k tomu, aby hrály podle pravidel. Protože tak to je v zájmu hry. Protože tak to je v zájmu dítěte.

Jenže to se mu (v Čechách spíše jí) právě nijak moc nechce. První jednání nařizuje po půl roce. S několika omluvami z té či oné strany je první, nekvalitní a většinou lehce napadnutelný rozsudek hotov za rok a půl. A druhý po odvolání k vyšší instanci za tři roky. Dítě, které se na začátku procesu ještě batolilo v plenkách, už kupuje tašku a penál do první třídy. Hra je tedy rozhodnuta. A kdo vyhrál? Většinou samozřejmě ten, kdo fauloval více a zákeřněji. Slušní diváci proto už na stadion opatrovnické justice dávno nechodí. Politici nad tímto stavem nejspíš zlomili hůl.

Existují samozřejmě výjimky. Jsou soudci, kteří sestoupí z reportérské tribuny na hřiště a zapojí se aktivně do dění na kolbišti. Problémem ale je, že po desetiletích reportérské činnosti soudců už zcela vymizel cit pro práci sudího. Když letí míč okolo, soudce ho prostě chytí a vstřelí gól sám. Místo aby dozoroval chování hráčů (rodičů) a nechal je, aby se v rámci hry férově dohodli. Proto jsou desítky případů, kdy se rodiče dohodnou např. na střídavé výchově, hrají tedy oba férově v zájmu dítěte, a soudkyně jim dohodu smete ze stolu, že "ona nic takového rozsuzovat nebude". A soudí tak, jako by rodiče u soudu snad ani nebyli.

Protože opatrovnická sféra má pro naši společnost mnohem větší význam než např. sféra bankovní nebo těžba hnědého uhlí, protože bez kvalitních občanů nefunguje ve státě definitivně vůbec nic, je na čase, aby se opatrovničtí soudci poslali tam, kam patří - na hřiště, dozorovat hru. Že to není vůbec složité, prokazuje například soudce Rudolph z Cochemu v Německu, kde model okamžité intervence (každý "faul" se řeší v řádu dnů), tzv. Cochemský model, funguje již 20 let a produkuje jedno spokojenější dítě za druhým. Tam je hra opět v pořádku. Tam si i jako divák přijdete zase na své.

Sdílet