 I.
ÚS 1764/16
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře,
soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o
ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Václavem
Strouhalem, advokátem se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a
proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P
53/2015-124, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v
Berouně, jako účastníků řízení, a Úřadu práce České republiky - Krajské
pobočky v Příbrami - kontaktního pracoviště Beroun, jako vedlejšího
účastníka řízení, takto:
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2.
2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze
dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 bylo porušeno základní právo
stěžovatele na ochranu rodičovské výchovy a péče zaručené čl. 32 odst.
4 Listiny základních práv a svobod a jeho základní právo vlastnit
majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co
17/2016-171 a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 9. 2015 č.
j. 25 P 53/2015-124 se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. V listopadu 2008 se stěžovateli narodila
dcera. V březnu 2012 soud schválil dohodu stěžovatele a matky nezletilé
o svěření nezletilé do péče její matky. O tři roky později, v březnu
2015, matka nezletilé zemřela a soud předběžným opatřením a následně i
rozsudkem svěřil nezletilou do pěstounské péče jejího zletilého
polorodého bratra. K tomuto opatření soud přistoupil zejména vzhledem k
tomu, že se nezletilá se stěžovatelem před smrtí matky vídala jen v
malém rozsahu a jeho rodinu neznala. Postupně však došlo k výraznému
zvýšení styku stěžovatele s nezletilou, od září 2015 již nezletilá u
stěžovatele trvale žila a v místě jeho trvalého bydliště docházela do
školy. K návrhu stěžovatele ze dne 31. 8. 2015 proto soud rozsudkem,
který nabyl právní moci dne 25. 10. 2015, nezletilou svěřil do jeho
péče.
2. Po dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého bratra, měla
nárok na příspěvek na úhradu potřeb ve výši 5 550 Kč měsíčně, který byl
vedlejším účastníkem vyplácen k rukám pěstouna. Dle § 961 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"),
se proto vedlejší účastník u soudu domáhal stanovení výživného
stěžovateli. Stěžovatel měl za to, že výživné na něm nelze vzhledem k
rozsahu jeho osobní péče o nezletilou, míře, v jaké se finančně podílel
na zajišťování jejích potřeb, a k jeho majetkovým poměrům spravedlivě
požadovat.
3. O návrhu vedlejšího účastníka rozhodl Okresní soud v Berouně (dále
jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124
tak, že určil, že stěžovatel byl ode dne, kdy byla nezletilá svěřena do
pěstounské péče svého bratra, povinen přispívat na výživu nezletilé
částkou 1 500 Kč měsíčně k rukám úřadu práce příslušného k výplatě
příspěvku na úhradu potřeb nezletilé. V odůvodnění svého rozhodnutí
okresní soud konstatoval, že vedlejšímu účastníku vzniklo právo, aby mu
stěžovatel hradil výživné, přímo ze zákona, námitky stěžovatele (stran
širokého rozsahu osobní péče o nezletilou a hrazení jejích potřeb)
proto považoval za irelevantní. Při stanovení výše výživného soud
přesto zohlednil, že stěžovatel skutečně o nezletilou od jara 2015 v
čím dál větší míře osobně pečoval a poskytoval jí nadstandardní
finanční plnění. Částku 1 500 Kč měsíčně, vyměřenou "na samé spodní
hranici v úvahu přicházejících kritérií", označil za odpovídající na
straně jedné potřebám nezletilé, které stěžovatel navíc osobní péčí a
dalším plněním dostatečně saturoval, a na straně druhé výdělkovým
možnostem a schopnostem stěžovatele. Tomu pak nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení, neboť postup vedlejšího účastníka při uplatnění
jeho nároku označil za zcela lege artis.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. To bylo rozsudkem
Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2016 č.
j. 32 Co 17/2016-171 fakticky zamítnuto, když krajský soud změnil
rozhodnutí prvostupňového soudu tak, že navýšil dlužnou částku na
výživném do okamžiku pravomocného svěření nezletilé do péče
stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí označil rozhodnutí
prvostupňového soudu za dostatečně odůvodněné, a tudíž přezkoumatelné.
Dále konstatoval, že okresní soud správně a dostatečně zjistil skutkový
stav a věc správně posoudil i po právní stránce. Krajský soud zejména
zdůraznil, že okamžikem svěření do pěstounské péče a přiznání příspěvku
na úhradu potřeb přešlo právo nezletilé na výživné proti otci na stát;
od toho okamžiku byl tedy z titulu výživného oprávněným stát a ve
vztahu k uplatněnému nároku jsou relevantní pouze platby, které stát
(úřad práce) obdržel. Byť se tedy otec alespoň zčásti na úhradě potřeb
nezletilé podílel (a to jak finančně, tak osobní péčí), neuspokojoval
tím nárok státu vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského
zákoníku. Z hlediska tohoto ustanovení je dle krajského soudu pro
posouzení oprávněnosti nároku úřadu práce relevantní pouze to, že
vyživovací povinnost rodičů k nezletilému dítěti stále trvá a že dítěti
náleží příspěvek na úhradu potřeb podle zákona č. 359/1999 Sb., o
sociálně-právní ochraně dětí. Otcem namítané plnění tedy nebylo možné
zohlednit při rozhodování o návrhu úřadu práce na stanovení výživného.
Nepřisvědčil ani stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy, s
tím, že v daném případě přešlo právo dítěte na výživné na stát, zatímco
v případě, kdy je dítě v péči jednoho z rodičů a je rozhodováno o
vyživovací povinnosti druhého rodiče, je výživné nárokem dítěte. V
takovém případě je pak zohledňováno, jak výživným povinný rodič svoji
vyživovací povinnost k dítěti plnil, tj. zda se na uspokojování potřeb
dítěte podílel finančně, příp. zda formou osobní péče svoji povinnost
zcela nebo zčásti splnil. V posuzovaném případě však otec osobní péčí,
příp. finanční úhradou ve prospěch nezletilé nárok státu neuspokojoval.
Dle krajského soudu proto nelze považovat za rozporné s dobrými mravy,
je-li státu přiznáno požadované plnění, které mu ze zákona přísluší.
5. Stěžovatel napadl rozsudky okresního i krajského soudu ústavní
stížností.
II. Argumentace stran
6. Stěžovatel má za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena
jeho práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy České
republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"). Dále má za to, že napadená rozhodnutí porušují i čl. 3 odst.
1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte,
vyhlášené pod č. 104/1991 Sb. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že:
1) byl rozhodnutím soudů zavázán ke dvojímu plnění, neboť o jeho
povinnosti přispívat na výživu nezletilé k rukám vedlejšího účastníka
soudy rozhodly navzdory tomu, že svou vyživovací povinnost plnil osobní
péčí přinejmenším od června 2015, kdy o nezletilou začal fakticky
pečovat, a po celou dobu, kdy byla nezletilá v pěstounské péči svého
bratra, se výrazně finančně podílel na zajištění jejích potřeb; 2)
rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečně odůvodněná.
7. K prvnímu bodu své argumentace stěžovatel zejména uvádí, že o
nezletilou osobně pečoval v březnu 3 dny, v dubnu 8 dní a v květnu 12
dní, od června o ni pečoval téměř neustále (v červnu 21 dní, v červenci
19 dní, v srpnu 25 dní), s výjimkou dnů, kdy navštěvovala své polorodé
sourozence svěřené jejímu bratrovi, a od září u něj nezletilá již
trvale žila. I mimo dny, kdy o nezletilou osobně pečoval, stěžovatel
finančně přispíval na úhradu jejích potřeb - zejména nezletilé zařídil
samostatný dětský pokoj, uhradil náklady na školku v přírodě, kurz
plavání se školkou, stravu ve školce či školní pomůcky. Na tyto výdaje
stěžovateli bratr nezletilé (pěstoun), který ji měl v té době v péči,
nijak nepřispíval. Vedlejší účastník nekontroloval plnění povinností ze
strany bratra nezletilé (pěstouna) a nepožadoval na něm vrácení části
vyplaceného příspěvku na úhradu potřeb nezletilé, kterou pěstoun za
tímto účelem nevyužil. Místo toho formulářovou žalobou vymáhal náhradu
části vyplacených prostředků po stěžovateli, a to aniž by jej předem
kontaktoval za účelem smírného řešení a předešel tím zbytečným soudním
nákladům. Vedlejší účastník tak navíc postupoval za situace, kdy
nezletilá byla de facto svěřena nikoliv do péče pěstounské, ale do péče
jiné osoby dle § 953 občanského zákoníku.
8. K druhému bodu argumentace pak stěžovatel uvádí, že rozhodnutí
okresního soudu je nedostatečně odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné,
neboť se zde konstatuje, že výživné je stanoveno na samé spodní
hranici, aniž by však bylo jakkoliv odůvodněno, jak soud ke stanovení
spodní hranice ve výši 1 500 Kč dospěl. V této souvislosti stěžovatel
zejména připomíná, že má vyživovací povinnost ke svým dvěma dcerám, z
nichž jedna je těžce tělesně postižená, a ke své manželce, která nemá
vlastní příjem a celodenně pečuje o postiženou dceru. Dále se ani
okresní ani krajský soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s
jeho námitkou, že uložení povinnosti hradit výživné vedlejšímu
účastníkovi je v rozporu s dobrými mravy. Nezohlednily ani to, že mu
byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, kterému však šlo
předejít, kdyby jej vedlejší účastník předem kontaktoval.
9. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský
soud v Praze a Okresní soud v Berouně, jako účastníci řízení, a Úřad
práce České republiky - Krajská pobočka v Příbrami - kontaktní
pracoviště Beroun, jako vedlejší účastník řízení.
10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní
stížnosti jen opakuje námitky obsažené v odvolání, se kterými se soud
již dostatečně vypořádal, pročež odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
11. Okresní soud ve svém vyjádření zdůraznil, že nezletilá byla svěřena
do pěstounské péče, a právo na výživné proto přešlo stát. Pokud tedy v
době, kdy byla nezletilá v pěstounské péči, stěžovatel uspokojoval její
potřeby, jednalo se o jeho soukromou iniciativu. Vzhledem k tomu, že
pěstoun měl dostatek finančních prostředků, včetně dávek státní
sociální podpory, k zajištění péče o nezletilou, neexistoval důvod, aby
další prostředky vynakládal stěžovatel. Činil-li tak, nesejmulo to z
něj povinnost přispívat na výživu nezletilé státu, přesto k tomu soud
při stanovení výše výživného přihlédl. Co se týče nákladů řízení,
okresní soud konstatoval, že neexistoval důvod, aby byla jejich náhrada
přiznána kterémukoliv z účastníků. V závěru svého vyjádření okresní
soud navrhl ústavní stížnost zamítnout.
12. Příslušný úřad práce konstatoval, že nárok na příspěvek na úhradu
potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské
péče, přičemž tento příspěvek se vyplácí pečující osobě; náleží-li
dítěti tento příspěvek, přechází jeho nárok na výživné od rodičů na
stát. Úřad práce tedy postupoval v souladu se zákonem, uplatnil-li
tento nárok u soudu. Námitky týkající se absence mimosoudní komunikace
se stěžovatelem pak vedlejší účastník označil za nepatřičné.
13. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků řízení neobsahovalo
argumentaci nad rámec té, která byla obsažena již v jejich
rozhodnutích, nebyla tato vyjádření stěžovateli zasílána k replice.
14. K posouzení stěžovatelovy stížnosti si Ústavní soud vyžádal také
spis sp. zn. 25 P 53/2015. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že v řízení,
jež vyústilo ve svěření nezletilé do pěstounské péče jejího polorodého
bratra, nebyli polorodý bratr nezletilé ani stěžovatel právně
zastoupeni, že oba před soudem vyjádřili souhlas s tím, aby nezletilá
byla v péči svého polorodého bratra (l. č. 56), a že situace obou rodin
byla tíživá. Opatrovnice nezletilé soudu navrhla, aby nezletilou svěřil
do péče pěstounské (dtto). Rozhodnutí soudu o svěření nezletilé do
pěstounské péče jejího polorodého bratra nabylo právní moci dne 30. 5.
2015. Návrh Úřadu práce na stanovení výživného stěžovateli byl soudu
doručen dne 15. 7. 2015.
III. Hodnocení Ústavního soudu
15. Ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen
"ESLP"), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na
rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8
Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí. Právě v jeho
rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů,
na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny
[srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10.
2007 (N 157/47 SbNU 53) či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59); všechna citovaná
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
Vazba mezi rodičem a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou
a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález sp. zn. IV. ÚS
2244/09 ze dne 20. 7. 2010 (N 146/58 SbNU 227), bod 43].
17. Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl.
32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům
právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na
rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do
kategorie práv hospodářských a sociálních se nutně musí odrazit v
interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na
to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž práva na to, aby
takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Článek 32 odst.
5 Listiny proto zdůrazňuje pozitivní závazky státu, které plynou i z
práva na respektování rodinného života podle čl. 8 evropské Úmluvy.
Podle judikatury ESLP má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné
pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet (např. rozsudek ESLP ve věci Gnahoré
proti Francii ze dne 19. září 2000 č. 40031/98, § 51, rozsudek velkého
senátu ESLP ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku ze dne 6.
července 2010 č. 41615/07, § 140).
18. Je tedy právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této
péči poskytoval zvláštní ochranu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 257/05
ze dne 26. 1. 2006 (N 26/40 SbNU 211)], a to mj. prostřednictvím
opatrovnického soudnictví. Jedním z hlavních úkolů opatrovnických soudů
přitom je chránit ohrožené děti, pokud možno při zachování jejich
původní rodiny, příp. přispívat k obnově narušených vztahů v takové
rodině.
19. Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být hlavním vodítkem
při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými
nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo
zákonodárnými orgány, zájem dítěte. Zpravidla lze presumovat, že právě
rodiče nejlépe znají zájmy svého dítěte a svými rozhodnutími zájem
dítěte hájí. Státní zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi odůvodněný
zájmem dítěte musí být tedy co nejzdrženlivější. Rodičovská odpovědnost
jako ústavně konformně vyložený pojem podústavního práva je výsostný
vztah mezi rodiči a dětmi, tvořený nejen právy a povinnostmi, ale také
dalšími aspekty z mimoprávní oblasti, jako jsou citový vztah, morální
autorita a příklad rodičů. Účelem rodičovské zodpovědnosti je ochrana
dítěte a jeho práv na straně jedné a poskytnutí svobodného prostoru
rodiči pro realizaci jeho rodičovství na straně druhé, ovšem v souladu
s nejlepšími zájmy dítěte a jeho blahem.
20. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že základem
rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy
rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické
rodiny (nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007; N
33/44 SbNU 399). Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem
je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak
musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů.
Svěření dítěte do péče jiné osoby však musí mít přednost před péčí
nerodinnou, zajišťovanou v ústavech nebo v jiných zařízeních ústavního
typu (srov. § 953 občanského zákoníku).
21. Rozhodující orgány by tedy měly postupovat tak, aby se prioritně
zabývaly možností ponechání či návratu dítěte do péče jeho biologických
rodičů, což je také zdůrazňováno v judikatuře ESLP (např. rozsudek ESLP
ve věci Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. října 2006, č.
23848/04, rozsudek ESLP ve věci Keegan proti Irsku ze dne 26. května
1994 č. 16969/90 či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9.
května 2006 č. 18249/02).
22. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obecný soud je
povinen vykládat podústavní právo způsobem, který je v souladu s
Ústavou (ústavně konformní výklad) a umožňuje účinnou ochranu
základních práv účastníků řízení. Je třeba při tom vycházet z účelu
zákonné úpravy a principů ústavních východisek právní úpravy. Pokud
tedy jde o soudní výklad a aplikaci zákonů, které regulují či zasahují
do vztahů mezi rodiči a dětmi, je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z
rámce účelu stanoveného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, a
postupovat tak, aby v každém jednotlivém případě mohl být primárně
zohledněn zájem dítěte v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech
dítěte (viz bod 19). Kromě toho považuje Ústavní soud za samozřejmé a
určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou
založeny na skutkových zjištěních.
23. V nyní projednávaném případě přitom vyložené ústavněprávní principy
dodrženy nebyly a napadenými rozhodnutími došlo k porušení dále
uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele, v důsledku čehož došlo i
k zásahu do práv a zájmu dítěte.
24. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je tak především
skutečnost, že obecné soudy vydaly rozhodnutí, která překračují smysl a
účel zákonných ustanovení o výživném na dítě svěřené do pěstounské
péče, kterému vznikl nárok na příspěvek na úhradu potřeb, jenž je
vyplácen jeho pěstounovi. Prvotním smyslem soudem interpretované
rodinně právní zákonné úpravy je zajistit naplnění zájmu a potřeb
dítěte; jedná se tedy o otázku, která je ze své podstaty založena na
fakticitě, nikoli na "pouhé" právní stránce. V projednávaném případě
nebylo sporu o tom, že - jak konstatoval sám okresní soud - stěžovatel
potřeby své dcery dostatečně saturoval osobní péčí a poskytoval jí
dostatečné materiální podmínky; prvotní smysl zákona byl tedy naplněn.
Nepřihlížet k tomu by bylo v rozporu s reálným dějem, konstruováním
fikce, k čemuž však není žádného rozumného důvodu. Stěžovateli
jako otci dítěte nelze v žádném případě klást k tíži jeho legitimní
snahu jednat v zájmu dítěte a - v situaci, kdy bylo svěřeno do
pěstounské péče - o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší
podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče. Bylo proto na
soudech, aby jej svým rozhodováním podporovaly a tak vedly účastníky k
znovunavrácení dítěte do jeho rodinného zázemí, které bývá zpravidla
pro vývoj dítěte nejlepší. Opačný přístup by znamenal popření
stěžovatelova práva pečovat a vychovávat své dítě, které mu zaručuje
čl. 32 odst. 4 Listiny.
25. V dané věci nebylo před soudy sporu o tom, že rozsah stěžovatelovy
osobní péče o dceru se po dobu, kdy byla svěřena do pěstounské péče,
postupně zvyšoval. Od června 2015 o ni stěžovatel pečoval po většinu
času a od září 2015 u něj nezletilá již trvale žila. Přesto bylo
stěžovateli napadenými rozsudky uloženo, aby platil příslušnému úřadu
práce výživné ve výši 1 500 Kč měsíčně až do 25. 10. 2015, kdy mu byla
dcera pravomocně svěřena do péče. Ačkoliv tedy bylo v zájmu dítěte, aby
se co nejdříve po smrti matky dostalo do péče svého otce, stěžovateli
coby otci byla navzdory jeho osobní péči uložena povinnost hradit
výživné státu. Tu nelze za daných okolností vnímat jinak než jako
finanční postih za to, že stěžovatel fakticky vykonával péči o dítě
včetně jeho materiálního zabezpečení namísto pěstouna, kterému stát
vyplácel příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Tím však vzniká
nepřijatelná situace, ve které je biologický rodič buď odrazován od
osobní péče o své dítě, které bylo svěřeno pěstounovi placenému státem,
anebo finančně postihován za to, že o dítě pečoval.
26. To, že stěžovatel je nucen poskytovat finanční plnění státu z
titulu své vyživovací povinnosti k dítěti, kterou však již ve
skutečnosti zcela či zčásti splnil osobní péčí, tak zasahuje i do jeho
majetkových práv. Ústavní soud přitom neopomíjí, že účelem dotčených
zákonných ustanovení je též ochrana veřejných finančních prostředků, ze
kterých úřad práce vyplácí pečujícím osobám, v tomto případě
pěstounovi, příspěvek na úhradu potřeb dítěte. Tohoto legitimního cíle
však lze dosáhnout alternativními prostředky, resp. bez omezení
základních práv, která ústavní pořádek rodičům zaručuje. V úvahu
přichází zejména kontrola použití poskytnutých veřejných prostředků,
tedy ověření, zda příspěvek vyplacený pěstounovi byl použit na úhradu
potřeb dítěte, případně vymáhání příspěvku poskytnutého neprávem nebo v
nesprávné výši podle § 47z zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní
ochraně dětí. Při zvážení všech relevantních okolností pak i případné
upozadění role státu jako oprávněného z titulu výživného pro nezletilé
dítě nepředstavuje vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
27. V namítaném řízení obecné soudy s poukazem na nárok státu
vyplývající z ustanovení § 961 odst. 2 občanského zákoníku dospěly k
závěru, že pro stanovení výživného je rozhodující právní, a nikoliv
faktický stav. Jinak řečeno konstatovaly, že stěžovatelovo dobrovolné
osobní a finanční plnění vůči dceři nelze zohlednit při rozhodování o
návrhu úřadu práce na stanovení výživného (přestože k němu posléze
přihlédly při určování výše výživného). Takový výklad však znamená
porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a
smyslu, a v konečném důsledku nerespektuje nejlepší zájem dítěte,
spočívající v ochraně či znovuobnovení jeho rodinného zázemí.
28. Závěry, k nimž soudy v napadených rozhodnutích dospěly, tedy
vybočují z účelu sledovaného čl. 32 odst. 4 Listiny, jak byl shora
vyložen, a porušují základní právo stěžovatele podle tohoto ustanovení.
Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona
dostatečně v potaz rozsah osobní péče stěžovatele ve vztahu k jeho
nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské
péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou
tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry.
Ústavní soud, který není vázán odůvodněním podaného návrhu (viz např.
nález sp. zn. III. ÚS 2645/11 ze dne 12. 9. 2013, bod 8), proto
uzavřel, že v projednávaném případě došlo i k porušení stěžovatelova
práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
29. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 15. 2. 2016 č. j. 32 Co 17/2016-171 a rozsudkem Okresního soudu v
Berouně ze dne 30. 9. 2015 č. j. 25 P 53/2015-124 došlo k porušení práv
stěžovatele zaručených čl. 32 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní
soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí
zrušil, a to v souladu s § 82 odst. 1 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud rozhodl bez
nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další
objasnění věci (§ 44 téhož zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat.
V Brně dne 3. listopadu 2016
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu
|
|
