IV.ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků
řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty
Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Bohumily Hajerové
a Štěpána Převrátila, právně zastoupených advokátkou Mgr. Renatou
Strnadovou, Prokopská 11, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 26 Co 3/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o
ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním
soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v
záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po
stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje
veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení u okresního soudu domáhala určení výživného na
jejího nezletilého syna, načež okresní soud rozhodl tak, že otci uložil
povinnost přispívat na výživu nezletilého Štěpána částkou 6.000,- Kč
měsíčně splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky,
současně vyměřil dlužné výživné ve výši 9.000,- Kč splatné ve splátkách
po 3.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným. K podanému odvolání
otce, krajský soud návrh na určení výživného zamítl.
Péče o nezletilého byla před napadeným řízením naposledy upravena
rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 8 P
19/2004, kterým byla schválena dohoda rodičů tak, že nezletilý byl
svěřen do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na výživu
nezletilého částkou 4.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze
dne 10. 5. 2012 sp. zn. 8 P 19/2004 byla vyživovací povinnost otce k
nezletilému zrušena, počínaje dnem 1. 4. 2012. Důvodem zrušení
vyživovací povinnosti byla skutečnost, že nezletilý v březnu 2012
ukončil studium na Střední integrované škole v Příbrami a dále nikde
nestudoval, byl evidován jako uchazeč o zaměstnání Úřadu práce v
Příbrami. Nezletilý následně od 1. 9. 2012 zahájil přípravu na povolání
studiem a stal se žákem 1. ročníku Střední odborné školy a Středního
odborného učiliště Dubno.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v projednávaném
případě došlo k zániku vyživovací povinnosti k nezletilému, neboť tento
přerušil přípravu na budoucí povolání, aniž by pro to existovaly
omluvitelné důvody, a že nejevil o přípravu na budoucí povolání
dostatečný zájem. S tímto stěžovatelé nesouhlasí, neboť nezletilý
studoval na střední škole bez přerušení od září 2010 do března 2012. V
projednávané věci je nutno podotknout, že rozhodnutí - ukončit studium
a změnit studijní obor - učinil nezletilý v době krátce po dovršení 17
let věku. Nízký věk, a s ním i pochopitelně nižší schopnost posuzovat
následky svého rozhodnutí, měly být při rozhodování soudu zohledněny.
Pokud české právo obecně přiznává plnou způsobilost fyzických osob k
právům a právním úkonům až dosažením věku 18 let, je nutné hodnotit
schopnost nezletilého nést v plném rozsahu odpovědnost za své chování a
jednání i z tohoto pohledu jako omezenou. Právní řád musí chránit
nezletilé jedince před případnými následky rozhodnutí, která se mohou
později ukázat jako ukvapená či nesprávná. Tato ochrana však byla
stěžovateli odmítnuta. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není
podmíněna ani věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze
schopností sám se živit. Nezletilý v září 2012 zahájil studium na
středním odborném učilišti, kde nezletilý doposud úspěšně studuje na
denním studiu, přičemž veškeré náklady spojené s uspokojováním potřeb
nezletilého nese matka. Z toho důvodu jsou stěžovatelé toho názoru, že
krajský soud posoudil předmětnou věc nepřiměřeně přísně, když ze změny
studijního oboru ve druhém ročníku střední školy dovodil závěr, že
nezletilý je schopen sám se živit. Uvedeným postupem krajského soudu
tak mělo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou
mu garantovány v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba se zabývat aktivní legitimací účastníků řízení k podání
předmětné ústavní stížnosti. Z ustanovení § 72 písm. a) zákona o
Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická
osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla
účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo
porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z
uvedeného je zjevné, že k podání ústavní stížnosti v předmětné věci je
aktivně legitimován toliko Štěpán Převrátil, přičemž jeho matka je k
podání návrhu osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy
obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další
odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího
do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud
by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými
rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených
základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních
předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí
obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením
"běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými"
zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně
zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že
obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje,
nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Při posuzování vyživovací povinnosti žalovaného vůči stěžovatelům je
třeba prioritně vycházet z ustanovení § 85 zákona o rodině, dle něhož
vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou
samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není
podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze
schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit
jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyplývá, že krajský
soud považoval za specifikum případu tu skutečnost, že stěžovatel po
ukončení základní školy nastoupil do učebního oboru autotronik, přičemž
již v prosinci přestoupil na učební obor cukrář, který ukončil po cca
roce a půl školní docházky. Po několikaměsíčním setrvání v evidenci
úřadu práce nastoupil stěžovatel opět na novou školu. Krajský soud
vyšel z předpokladu, že má-li dítěti vzniknout v souvislosti s
přípravou na budoucí povolání nárok na plnění vyživovací povinnosti ze
strany rodiče, musí se jednat o přípravu soustavnou a cílevědomou.
Podle náhledu Ústavního soudu lze tento závěr považovat za přiléhavý.
Stěžovatel má nepochybně pravdu v tom směru, že nezletilí jsou ve svém
jednání chránění, např. v trestním právu se dokonce ještě po dosažení
zletilosti zohledňuje věk blízký věku mladistvých. Nicméně byl-li
stěžovatel natolik způsobilý, aby mohl platně ukončit studium, je
nepochybně dostatečně rozumově vyspělý i k tomu, aby posoudil důsledky
z toho plynoucí. Na jednu stranu lze mít pochopení pro jakési hledání
životní cesty, pracovního zaměření, nicméně na stranu druhou lze
očekávat také uvědomění si základních souvislostí mezi studiem, prací a
zajištěním životních potřeb.
V předmětném případě stěžovatel ukončil studium bez uvedení zásadního
důvodu prakticky ze dne na den, aniž by dokončil ročník. Jedním ze
smyslů a účelů poskytování výživného ze strany rodiče je umožnit
nezletilému dosáhnout co nejvyššího stupně vzdělání a tím mu dát
možnost získat v budoucnu sociální jistoty, jež jsou spojeny se
začleněním jedince do pracovního procesu. Vyživovací povinnost rodiče
nelze vnímat jako bezbřehou. Rozhraničujícím kritériem pro její plnění
není, jak je již shora uvedeno, dosažení zletilosti či jiného věku, ale
způsobilosti sám se živit. V obecné rovině nezletilí této způsobilosti
nabývají dosažením věku 15 let, kdy jsou způsobilí uzavřít
pracovněprávní smlouvu, byť jsou i nadále v určitém rozsahu zákoníkem
práce chránění. Jak nastínil již krajský soud, povinností studujícího
nezletilého je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí povolání,
která ve své podstatě představuje společensky akceptovanou alternativu
k výkonu pracovní činnosti. Za situace, kdy studium nezletilého nenese
znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě
požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku
nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.
V případě, že potomek vedlejšího účastníka změnil v podstatě již
potřetí studijní obor, je otázkou, zda lze bez dalšího akceptovat vznik
vyživovací povinnosti rodiče při každém jeho "vzdělávacím pokusu".
Dovedeno k závěrům ad absurdum, by nezletilý mohl zahajovat a ukončovat
své studium ještě řadu let, bez toho, aniž by některé své studium řádně
dokončil. Výživné je nezletilému poskytováno rodičem především z toho
důvodu, že se připravuje na své budoucí povolání, přičemž se
předpokládá úspěšné dokončení studia. Pokud tento prvek není naplněn s
vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze hovořit o vzniku povinnosti platit
potomkovi výživné.
Výše uvedené však neznamená, že pokud stěžovatel prokáže po uplynutí
určité doby studia svůj opravdový úmysl studium řádně dokončit, že by
mu právo na výživné nemohlo být soudem přiznáno, ba co víc, toto právo
by mu být přiznáno muselo. V předmětném případě rozhodovaly obecné
soudy za situace, kdy stěžovatel zahájil studium v září 2012, a návrh
na určení výživného byl podán v říjnu 2012. Dobu jednoho měsíce
nepovažuje Ústavní soud za dobu, která by svědčila o opravdovosti zájmu
stěžovatele řádně studium dokončit. Stanovení konkrétní doby pro
prokázání opravdovosti zájmu je především na konkrétních okolnostech
případu a úvaze obecných soudů.
Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud nepovažoval závěry učiněné
krajským soudem za natolik extenzivní, aby jimi bylo lze zasáhnout do
základních práv a svobod stěžovatele.
Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury
Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo
tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se
svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud
odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v
řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994,
str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo
ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu ke
stěžovateli jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a)] a
ve vztahu ke stěžovatelce jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou
[§ 43 odst. 1 písm. c)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu
|
|