Výživné
DISKUSE INFORMACE
Střídavka - střídavá výchova neboli střídavá péče o děti po rozvodu

rodič.eu

Ústavní soud: Nepodporujme věčné studenty

Judikát Ústavního soudu na www.stridavka.cz (květen 2014)
IV.ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatelky Bohumily Hajerové a Štěpána Převrátila, právně zastoupených advokátkou Mgr. Renatou Strnadovou, Prokopská 11, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. 26 Co 3/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.
Stěžovatelka se v řízení u okresního soudu domáhala určení výživného na jejího nezletilého syna, načež okresní soud rozhodl tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého Štěpána částkou 6.000,- Kč měsíčně splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky, současně vyměřil dlužné výživné ve výši 9.000,- Kč splatné ve splátkách po 3.000,- Kč měsíčně spolu s běžným výživným. K podanému odvolání otce, krajský soud návrh na určení výživného zamítl.

Péče o nezletilého byla před napadeným řízením naposledy upravena rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 8 P 19/2004, kterým byla schválena dohoda rodičů tak, že nezletilý byl svěřen do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 4.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. 8 P 19/2004 byla vyživovací povinnost otce k nezletilému zrušena, počínaje dnem 1. 4. 2012. Důvodem zrušení vyživovací povinnosti byla skutečnost, že nezletilý v březnu 2012 ukončil studium na Střední integrované škole v Příbrami a dále nikde nestudoval, byl evidován jako uchazeč o zaměstnání Úřadu práce v Příbrami. Nezletilý následně od 1. 9. 2012 zahájil přípravu na povolání studiem a stal se žákem 1. ročníku Střední odborné školy a Středního odborného učiliště Dubno.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v projednávaném případě došlo k zániku vyživovací povinnosti k nezletilému, neboť tento přerušil přípravu na budoucí povolání, aniž by pro to existovaly omluvitelné důvody, a že nejevil o přípravu na budoucí povolání dostatečný zájem. S tímto stěžovatelé nesouhlasí, neboť nezletilý studoval na střední škole bez přerušení od září 2010 do března 2012. V projednávané věci je nutno podotknout, že rozhodnutí - ukončit studium a změnit studijní obor - učinil nezletilý v době krátce po dovršení 17 let věku. Nízký věk, a s ním i pochopitelně nižší schopnost posuzovat následky svého rozhodnutí, měly být při rozhodování soudu zohledněny. Pokud české právo obecně přiznává plnou způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům až dosažením věku 18 let, je nutné hodnotit schopnost nezletilého nést v plném rozsahu odpovědnost za své chování a jednání i z tohoto pohledu jako omezenou. Právní řád musí chránit nezletilé jedince před případnými následky rozhodnutí, která se mohou později ukázat jako ukvapená či nesprávná. Tato ochrana však byla stěžovateli odmítnuta. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna ani věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, ale pouze schopností sám se živit. Nezletilý v září 2012 zahájil studium na středním odborném učilišti, kde nezletilý doposud úspěšně studuje na denním studiu, přičemž veškeré náklady spojené s uspokojováním potřeb nezletilého nese matka. Z toho důvodu jsou stěžovatelé toho názoru, že krajský soud posoudil předmětnou věc nepřiměřeně přísně, když ze změny studijního oboru ve druhém ročníku střední školy dovodil závěr, že nezletilý je schopen sám se živit. Uvedeným postupem krajského soudu tak mělo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba se zabývat aktivní legitimací účastníků řízení k podání předmětné ústavní stížnosti. Z ustanovení § 72 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uvedeného je zjevné, že k podání ústavní stížnosti v předmětné věci je aktivně legitimován toliko Štěpán Převrátil, přičemž jeho matka je k podání návrhu osobou zjevně neoprávněnou.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Při posuzování vyživovací povinnosti žalovaného vůči stěžovatelům je třeba prioritně vycházet z ustanovení § 85 zákona o rodině, dle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu.

Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud považoval za specifikum případu tu skutečnost, že stěžovatel po ukončení základní školy nastoupil do učebního oboru autotronik, přičemž již v prosinci přestoupil na učební obor cukrář, který ukončil po cca roce a půl školní docházky. Po několikaměsíčním setrvání v evidenci úřadu práce nastoupil stěžovatel opět na novou školu. Krajský soud vyšel z předpokladu, že má-li dítěti vzniknout v souvislosti s přípravou na budoucí povolání nárok na plnění vyživovací povinnosti ze strany rodiče, musí se jednat o přípravu soustavnou a cílevědomou. Podle náhledu Ústavního soudu lze tento závěr považovat za přiléhavý.

Stěžovatel má nepochybně pravdu v tom směru, že nezletilí jsou ve svém jednání chránění, např. v trestním právu se dokonce ještě po dosažení zletilosti zohledňuje věk blízký věku mladistvých. Nicméně byl-li stěžovatel natolik způsobilý, aby mohl platně ukončit studium, je nepochybně dostatečně rozumově vyspělý i k tomu, aby posoudil důsledky z toho plynoucí. Na jednu stranu lze mít pochopení pro jakési hledání životní cesty, pracovního zaměření, nicméně na stranu druhou lze očekávat také uvědomění si základních souvislostí mezi studiem, prací a zajištěním životních potřeb.

V předmětném případě stěžovatel ukončil studium bez uvedení zásadního důvodu prakticky ze dne na den, aniž by dokončil ročník. Jedním ze smyslů a účelů poskytování výživného ze strany rodiče je umožnit nezletilému dosáhnout co nejvyššího stupně vzdělání a tím mu dát možnost získat v budoucnu sociální jistoty, jež jsou spojeny se začleněním jedince do pracovního procesu. Vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat jako bezbřehou. Rozhraničujícím kritériem pro její plnění není, jak je již shora uvedeno, dosažení zletilosti či jiného věku, ale způsobilosti sám se živit. V obecné rovině nezletilí této způsobilosti nabývají dosažením věku 15 let, kdy jsou způsobilí uzavřít pracovněprávní smlouvu, byť jsou i nadále v určitém rozsahu zákoníkem práce chránění. Jak nastínil již krajský soud, povinností studujícího nezletilého je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí povolání, která ve své podstatě představuje společensky akceptovanou alternativu k výkonu pracovní činnosti. Za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.

V případě, že potomek vedlejšího účastníka změnil v podstatě již potřetí studijní obor, je otázkou, zda lze bez dalšího akceptovat vznik vyživovací povinnosti rodiče při každém jeho "vzdělávacím pokusu". Dovedeno k závěrům ad absurdum, by nezletilý mohl zahajovat a ukončovat své studium ještě řadu let, bez toho, aniž by některé své studium řádně dokončil. Výživné je nezletilému poskytováno rodičem především z toho důvodu, že se připravuje na své budoucí povolání, přičemž se předpokládá úspěšné dokončení studia. Pokud tento prvek není naplněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze hovořit o vzniku povinnosti platit potomkovi výživné.

Výše uvedené však neznamená, že pokud stěžovatel prokáže po uplynutí určité doby studia svůj opravdový úmysl studium řádně dokončit, že by mu právo na výživné nemohlo být soudem přiznáno, ba co víc, toto právo by mu být přiznáno muselo. V předmětném případě rozhodovaly obecné soudy za situace, kdy stěžovatel zahájil studium v září 2012, a návrh na určení výživného byl podán v říjnu 2012. Dobu jednoho měsíce nepovažuje Ústavní soud za dobu, která by svědčila o opravdovosti zájmu stěžovatele řádně studium dokončit. Stanovení konkrétní doby pro prokázání opravdovosti zájmu je především na konkrétních okolnostech případu a úvaze obecných soudů.

Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud nepovažoval závěry učiněné krajským soudem za natolik extenzivní, aby jimi bylo lze zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.

Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu ke stěžovateli jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a)] a ve vztahu ke stěžovatelce jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu



Sdílet

Reklama:

PŘIDAT K OBLÍBENÝM [CNW:Counter] MAIL@VYZIVNE.INFO