 III.ÚS
1253/17
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce
zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní
stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Vaňátkem, advokátem sídlem
Národní 365/43, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Okresního soudu
Praha-východ ze dne 13. února 2017 č. j. 29 EXE 157/2014-82, za účasti
Okresního soudu Praha-východ jako účastníka řízení a soudního exekutora
Mgr. Davida Vybírala, Exekutorský úřad Praha 6, sídlem Vítězné náměstí
829/10, Praha 6 - Bubeneč jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. února 2017 č. j.
29 EXE 157/2014-82 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo
na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod.
II. Usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. února 2017 č. j.
29 EXE 157/2014-82 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného
soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na soudní
ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), neboť jde o závažné neodůvodněné vybočení ze
standardu soudní praxí ustáleného postupu, kdy je nedůvodně rozsáhle
finančně zvýhodněn soudní exekutor na úkor stěžovatele. V této
souvislosti došlo i k porušení zásady legitimního očekávání výsledku
řízení.
2. Stěžovatel obecnému soudu konkrétně vytýkal, že porušení shora
uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu se dopustil soud
tím, že potvrdil příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora
Mgr. Davida Vybírala, Exekutorský úřad Praha 6, ze dne 20. 12. 2016 č.
j. 148EXE 11/14-69 ve výši 68 377,10 Kč a náklady oprávněného ve výši 2
100 Kč. Náklady exekuce byly soudním exekutorem určeny z neexistující
pohledávky oprávněné nezletilé A. K. ve výši 214 200 Kč, a ne z
existující pohledávky oprávněné ve výši 61 600 Kč. Náklady exekuce tak
byly určeny soudním exekutorem v chybné výši a v rozporu s § 5 odst. 4
a § 6 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a
náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů
správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody
způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční
tarif").
3. K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a legitimní očekávání
výsledku řízení došlo tím, že Okresní soud Praha-východ (dále jen
"okresní soud"), jako soud rozhodující o námitkách stěžovatele, se
nevypořádal při hodnocení jednotlivých důkazů s tím, že stěžovatel po
celou dobu plnil výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně s výjimkou měsíců
června 2016 a července 2016, kdy zaplatil výživné vždy ve výši 3 800 Kč
měsíčně bez jakéhokoli přičinění soudního exekutora, což konstatuje i
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. 22 Co
252/2014-71. Exekuce byla tímto rozhodnutím pravomocně odložena do
právní moci rozhodnutí o snížení výživného (rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 10 sp. zn. 25 P 5/2014).
4. Stěžovatel připomíná, že již v námitkách proti úhradě nákladů
exekuce upozorňoval na to, že exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně
nekonformním způsobem, když nebral v potaz skutečně vymáhané plnění.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí
zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou
osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud
příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, jelikož směřuje proti
usnesení, proti kterému není opravný prostředek přípustný.
6. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis okresního
soudu sp. zn. 29 EXE 157/2014. Obsah rozhodnutí napadeného ústavní
stížností, jako i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, postačí
jen stručně rekapitulovat (viz dále čl. III.), neboť jsou stěžovateli
známy. Vyjádření účastníků ani vedlejšího účastníka si Ústavní soud
nevyžádal s ohledem na dostatečné a vyčerpávající podklady v podobě jak
ústavní stížnosti, tak napadeného rozhodnutí.
7. Podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl
Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo
možno očekávat další objasnění věci.
III.
Průběh předchozího řízení
8. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu vyžádaného spisového materiálu
a ústavní stížnosti vyplynul následující skutkový a právní stav.
9. Stěžovateli byla uložena povinnost rozsudkem okresního soudu ze dne
23. 4. 2012 č. j. 30 P 186/2011-219, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012 č. j. 26 Co 388/2012-290 přispívat na
výživu dcery A. K. částkou 5 800 Kč měsíčně. Tuto povinnost plnil vždy
řádně a včas do 30. 9. 2013. S ohledem na změnu příjmových poměrů na
straně stěžovatele a na jím podaný návrh na snížení výživného u
Obvodního soudu pro Prahu 10, tuto povinnost po uvedeném datu plnil jen
částečně.
10. V předmětné věci byla exekuce nařízena pro částku 5 400 Kč
(jistina) a od 16. 1. 2015 ve výši 100% z částky 5 800 Kč měsíčně pro
opětující se plnění. Stěžovatel po vyrozumění o zahájení exekuce
soudním exekutorem Mgr. Davidem Vybíralem, Exekutorský úřad Praha 6 (č.
j. 148 EXE 11/14-9), požádal o odklad exekuce. Okresní soud usnesením
ze dne 25. 3. 2014 č. j. 29 EXE 157/2014-44 návrh stěžovatele o odklad
exekuce zamítl.
11. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6.
2014 č. j. 22 Co 252/2014-71 napadené rozhodnutí změnil a exekuci
odložil do právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení
vedeném pod spisovou značkou 25 P 5/2014. O odvolání stěžovatele bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016 č. j.
28 Co 211/2016-743, kterým se návrh na snížení výživného zamítá.
12. Stěžovatel po obdržení tohoto rozhodnutí doplatil dlužné výživné ve
výši 61 600 Kč za období od 1. 10. 2013 do 31. 7. 2016 (dne 2. 8. 2016
částku 31 600 Kč, dne 3. 8. 2016 částku 30 000 Kč). Stěžovatel od 1. 8.
2016 platí výživné pravidelně k rukám matky nezletilé dcery A. K. ve
stanovené výši 5 800 Kč měsíčně.
13. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí okresního
soudu, kterým potvrdil příkaz vedlejšího účastníka k úhradě nákladů
exekuce ze dne 20. 12. 2016 č. j. 148 EXE 11/14-69 ve výši 68 377,10 Kč
a náklady oprávněného ve výši 2 100 Kč.
IV.
Vlastní posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného
spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z výše popsaného průběhu exekučního řízení plyne, že okresní soud v
napadeném rozhodnutí sice aplikoval všechna relevantní ustanovení
exekučního tarifu, aplikoval je však v rozporu s jejich již dříve
učiněným ústavně konformním výkladem.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí
soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nemůže působit jako další
opravná instance rozhodující o konkrétní výši nákladů exekuce či
nákladů řízení. Jakkoli je Ústavní soud obecně při přezkoumávání
nákladů řízení či nákladů exekuce zdrženlivý, byl již nucen ve své
judikatuře, s ohledem na některé excesy právní praxe (dosahující
intenzity zásahu do majetkových práv), formulovat obecné výkladové
závěry týkající se kritérií, které mají obecné soudy brát v potaz při
stanovení výše nákladů exekuce či nákladů řízení. Pokud však takto
vytyčená kritéria obecný soud ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje,
jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. V nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479;
94/2007 Sb.) Ústavní soud uvedl, že "i pro exekuci - nucený výkon
rozhodnutí - platí princip proporcionality omezení základního práva
povinného na ochranu jeho majetku garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Exekuce na majetek povinného může sloužit jen k uspokojení práva
oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení včetně adekvátní
(přiměřené) odměny exekutora". K odměně exekutora pak výslovně dodal,
že s ohledem na princip proporcionality by ústavně konformní úprava
odměn exekutora "neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši
vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost
exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".
17. Závazná judikatura Ústavního soudu ohledně výkladu a aplikace § 5
odst. 4 exekučního tarifu je zejména uvedena v nálezu ze dne 1. 3. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ve kterém Ústavní soud vymezil principy, na nichž
má být právní úprava odměn exekutora postavena a kterou se obecné soudy
musí řídit [srov. nález ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N
152/53 SbNU 849)].
18. Soudní exekutor v nyní posuzovaném případě vypočetl svou odměnu ve
vztahu k opětujícímu se plnění (běžnému výživnému) na základě
doslovného výkladu § 5 odst. 4 exekučního tarifu, podle něhož "je-li
vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému
přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny
součet hodnot plnění, která mají být vymožena. Jde-li o plnění na dobu
neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem
pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění". Postup soudního
exekutora však s ohledem na okolnosti případu nelze považovat za
ústavně souladný, přičemž po postoupení námitek okresnímu soudu dle §
88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, tento soud postup soudního exekutora aproboval s tím, že
námitky stěžovatele (povinného) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce
zamítl.
19. Okresní soud se s námitkami povinného vypořádává na str. 2
rozhodnutí toliko konstatováním, že stěžovatel sice hradil část
výživného bez přímé účasti soudního exekutora, avšak již v rámci
exekučního řízení a pod tlakem exekuce. Odkázal na § 46 odst. 4
exekučního tarifu, že i plnění poskytnuté přímo povinnému je přitom
vymoženým plněním. Napadené rozhodnutí se tak sice vypořádává s otázkou
dobrovolnosti plnění, nijak se však nevyjadřuje k námitkám stěžovatele
(byť je v rozhodnutí rekapituluje) ve vztahu k požadavku na zohlednění
složitosti, odpovědnosti, namáhavosti a délky trvání exekuční činnosti,
jakož i namítané skutečnosti, že k pravidelnému plnění částky 4 000 Kč
měsíčně (za červen a červenec uhradil 3 800 Kč) došlo bez "přímé
exekuce", resp. před vynuceným plněním. Soud se tedy neřídil právním
názorem obsaženým v uvedených nálezech Ústavního soudu a své závěry
dostatečně neodůvodnil [srov. nález ze dne 6. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS
3768/14 (N 28/76 SbNU 375)].
20. Ústavní soud podotýká, že pokud exekuce na opětující se plnění
skončí dříve než po pěti letech, když byl navíc ještě v této době výkon
exekuce odložen (od 24. 6. 2014 do 22. 6. 2016) a zároveň byl jako
základ odměny exekutora považován pětinásobek ročního plnění dle dikce
§ 5 odst. 4 exekučního tarifu, bude hodnota základu zjevně odlišná od
částky, která byla po dobu exekuce skutečně vymáhána. Okresní soud
nevzal v úvahu to, že exekuce probíhala od pověření exekutora ze dne 3.
2. 2014 č. j. 29 EXE 157/2014-12 do zániku pověření dne 13. 3. 2017 (29
EXE 157/2014-12), tj. tři roky a jeden měsíc, přičemž odklad exekuce
trval po dva roky, a ani chování stěžovatele, který bez zbytečného
prodlení po obdržení rozhodnutí odvolacího soudu (28 Co 211/2016-743)
doplatil dobrovolně dlužné výživné (ve dnech 2. a 3. 8. 2016).
21. Postupem okresního soudu tudíž nebyl naplněn výše uvedený ústavní
požadavek, aby výše odměny odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost
exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.
Není tedy možné, aby se exekuce pro běžné výživné týkala v souhrnu
částky 214 200 Kč a exekutor vypočetl odměnu ve vztahu k vymáhání
běžného výživného ve výši 68 377,10 Kč. Základ pro stanovení nákladů
exekuce tak nemůže zahrnovat částku, která nejenže nebyla exekučně
vymožena, ale nebyla s ohledem na zastavení exekuce ani (jakožto
jednotlivé částky opětujícího se plnění) vymáhána.
22. Ústavní soud se k uvedenému výkladu exekučního tarifu výslovně
vyjádřil již v uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 998/09, kde uvedl, že
"pokud byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle § 290 odst.
2 o. s. ř. zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále
plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní
stanovení základu pro určení odměny soudního exekutora vycházet jen z
výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak
předpokládá § 5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, § 5 odst. 4
exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše
základu pro stanovení odměny soudního exekutora v případě, že jím
prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle, tak, aby výše nákladů
exekuce neměla pro povinného "likvidační charakter".
23. Pokud normotvůrce při formulaci exekučního tarifu nedostatečně
zohlednil skutečnost, že exekuce může trvat kratší dobu než pět let, je
namístě vyřešit tento nedostatek ústavně konformním výkladem v souladu
s výše uvedeným nálezem sp. zn. I. ÚS 998/09 spočívajícím v tom, že
základem pro určení odměny exekutora podle § 5 odst. 4 exekučního
tarifu nebude pětinásobek hodnoty ročního plnění, ale pouze násobek
odpovídající počtu měsíců, kdy exekuce skutečně probíhala.
24. Z výše uvedeného vyplývá, že ústavně konformní výklad exekučního
tarifu předpokládá, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba
vycházet jen z výše jím vymoženého plnění (§ 5 odst. 1 exekučního
tarifu), nikoli z nějaké fiktivní výše plnění vymáhaného (§ 5 odst. 4
exekučního tarifu) a že odměnu je nutno ještě korigovat hledisky
odrážející stupeň dobrovolnosti plnění povinným a složitostí,
odpovědností a namáhavostí činností vykonaných exekutorem. Tyto pokyny
Ústavního soudu stran ústavně konformní interpretace a aplikace
exekučního tarifu nebyly respektovány.
25. Vzhledem k tomu, že v době rozhodnutí okresního soudu o námitkách
stěžovatele vůči rozhodnutí soudního exekutora, byl daný ústavně
konformní výklad § 5 odst. 4 exekučního tarifu znám, je nutno považovat
napadené rozhodnutí za protiústavní. Ústavní soud opakuje, že
"nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích
nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho
časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v
důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu
Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je
dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení" [srov. nález
ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 476/09 (N 81/53 SbNU 23)]. Lze
uzavřít, že nerespektováním závazného výkladu učiněného Ústavním soudem
došlo ze strany okresního soudu k porušení práva stěžovatele na soudní
ochranu.
26. Z hlediska práva na ochranu majetku je nutno dodat, že při již
existujícím jasném výkladu tzv. podústavního práva (zde § 5 odst. 4
exekučního tarifu) existuje na straně stěžovatele legitimní očekávání,
že do jeho majetkové sféry bude rozhodnutím orgánu veřejné moci
(stanovením nákladů exekuce) zasaženo pouze v míře tímto výkladem
připuštěné. Pokud okresní soud při přezkumu námitek stěžovatele vůči
rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce tyto hranice
překročil, porušil zároveň právo na ochranu vlastnického práva
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud v napadeném rozhodnutí
tím, že nijak nezohlednil kritéria judikaturně vymezená pro stanovení
výše nákladů exekuce, porušil právo na soudní ochranu a právo na
ochranu vlastnického práva stěžovatele.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nálezem vyhověl
ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3
písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu
|
|
