Obecně lze říci,
že vyživovací povinnost rodiče k dítěti trvá po dobu, po
kterou není dítě schopno se samo živit a je tedy svou výživou
odkázáno na rodiče. Tento předpoklad je zakotven v ust. § 911 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle ust. § 915 odst. 1 občanského
zákoníku pak má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s
životní úrovní rodičů. Dítětem se pro účely vyživovací
povinnosti rozumí příbuzný v linii přímé v prvém stupni, přičemž zde věková
hranice 18 let nepředstavuje zásadní význam, ale uplatní se
spíše jen v rovině procesní. Vyživovací povinnost rodičů k dítěti, tak
není omezena věkem dítěte, jak by se mohlo zdát, ale právě výše
uvedenou schopností dítěte živit se samo. V případě, že je tak dítě
např. studentem vysoké školy, kdy mu jeho studium neumožňuje zabezpečit
veškeré své potřeby prací a není v důsledku toho schopno se živit samo,
vyživovací povinnost trvá bez ohledu na jeho věk.
K zániku vyživovací povinnosti rodičů přitom
dochází ze zákona. Typickým příkladem může být např. ukončení
studia a nástup do zaměstnání, kde již dítě dosahuje vlastního příjmu a
je tedy zpravidla schopno živit se samo. Této schopnosti přitom může
dítě nabýt i před dosažením 18 ti let, kdy např. ukončí učební obor a
nastoupí do zaměstnání nebo případně uzavře manželství, čímž vzniká
nová vyživovací povinnost mezi manžely. Není přitom
vyloučeno, aby vyživovací povinnost rodičů k dítěti zanikla a následně
byla obnovena. Takovou skutečnost si lze představit např. za
situace, že by dítě ukončilo studium na gymnáziu, nedostalo se na
vysokou školu, v důsledku čeho by šlo na rok pracovat a následně by
bylo přijato na vysokou školu, kde by ve studiu řádně pokračovalo.
V praxi se však můžeme setkat i s řadou sporných otázek se zánikem
vyživovací povinnosti souvisejících, kdy např. dítě studium úmyslně
protahuje, ačkoliv nesměřuje k úspěšnému dokončení, přičemž se ze
strany rodičů nechává vyživovat. Uvedená problematika je poměrně
zevrubně řešena v judikatuře Ústavního soudu, kdy
za všechny lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV.
ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014, ve kterém se Ústavní soud
vyjadřuje k dané problematice následovně:
„Vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat
jako bezbřehou. Rozhraničujícím kritériem pro její plnění
není, jak je již shora uvedeno, dosažení zletilosti či jiného věku, ale
způsobilosti sám se živit. V obecné rovině nezletilí této způsobilosti
nabývají dosažením věku 15 let, kdy jsou způsobilí uzavřít
pracovněprávní smlouvu, byť jsou i nadále v určitém rozsahu zákoníkem
práce chránění. Jak nastínil již krajský soud, povinností
studujícího nezletilého je cílevědomá a soustavná příprava na budoucí
povolání, která ve své podstatě představuje společensky
akceptovanou alternativu k výkonu pracovní činnosti. Za
situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a
cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal
peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu
rozvoji dítěte.… Dovedeno k závěrům ad absurdum, by nezletilý
mohl zahajovat a ukončovat své studium ještě řadu let, bez toho, aniž
by některé své studium řádně dokončil. Výživné je nezletilému
poskytováno rodičem především z toho důvodu, že se připravuje na své
budoucí povolání, přičemž se předpokládá úspěšné dokončení studia.
Pokud tento prvek není naplněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, nelze
hovořit o vzniku povinnosti platit potomkovi výživné. …“
Ačkoliv tak vyživovací povinnost rodičů k dítěti, jak bylo již výše
uvedeno, zaniká ze zákona, může nastat okolnost, kdy je nezbytné
obrátit se s žalobou na zrušení vyživovací povinnosti na příslušný
soud. Pakliže dítě řádně nestuduje, v důsledku čeho zaniklo jeho právo
být vyživován a i přes to se na rodiči úhrady výživného např. pod
hrozbou podání exekučního návrhu domáhá, nezbývá rodiči než se obrátit
na soud, aby o zrušení vyživovací povinnosti v případě tohoto sporu
rozhodl.
V souvislosti se zánikem vyživovací povinnosti ať již ke zletilému či
nezletilému dítěti, je třeba poukázat i na trvání vyživovací
povinnosti rodičů k zletilému nesvéprávnému dítěti, která zpravidla
není nikterak časově omezená a trvá od narození až do smrti.
Na uvedeném závěru přitom nic nemění ani skutečnost, že nesvéprávné
dítě pobírá invalidní důchod či jiné sociální dávky, neboť pakliže v
důsledku svého postižení není schopno se samo živit, má právo podílet
se na životní úrovni svých rodičů, přičemž mu jeho postižení
v žádném případě nemůže být kladeno tíži. Shodný závěr lze
nalézt v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2013 sp. zn. I. ÚS
2306/12, ve kterém se udává:
„Objektivní nemožnost dítěte živit se
samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke
zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži
tohoto dítěte – jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na
rodičovskou výchovu a péči – v tom smyslu, že by po přiznání sociálních
dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů
(a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto
znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje
pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v
rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i
majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto
musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět
– dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků – přivedl,
tedy rodiče, pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně
umožňují.“
„Tu je namístě uvést, že názor odvolacího soudu o
automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání
invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem
doktríny. V ní se praví, že „jestliže dítě nenabude schopnosti
samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací
povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života“
(srov. např. Hrušáková, M. a kolektiv. Zákon o rodině. Zákon o
registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str.
398; podobně srov. Kovářová, D. Rodina a výživné. Vyživovací povinnost
rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha: Leges, 2011, str. 51, nebo
Holub, M., Nová, H., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině: komentář a
předpisy souvisící. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 275).“
Závěrem je možné konstatovat, že trvání a zánik
vyživovací povinnosti rodičů k dítěti nelze v žádném případě obecně
paušalizovat, neboť okolnosti každého jednotlivého případu
jsou různé, a tak v případě, že nedojde ke shodě mezi rodiči a dítětem,
na tom, že vyživovací povinnost zanikla, bude na soudě, aby veškeré
okolnosti v tom či onom konkrétním případě sám posoudil a rozhodl, zda
je na místě, aby byla tato vyživovací povinnost zrušena či nikoliv.
|
|